17/11/89

Nezačínám článek slovy Vzpomínám…, protože mi to nepřísluší. Ani sem nechci plést politické řeči. Jen mě zaujala myšlenka připomenout si jeden listopadový pátek spolu se svými čtenáři. Nezklamali jste mě 😀 Na výzvu odpovědělo minimum čtenářů, které bych i na jedné ruce spočítal. Přesto jsem se nevzdal a díky twitter vláknu spolu s články jiných blogerů dal dohromady následující příběh. Přeji pěknou počtenou.

Víš toho dne to přeci jen bylo zvláštní klima. Teploty těsně nad bodem mrazu a nálada pod psa. Zůstali jsme s klukama na koleji, večer se hrál hokej Plzeň – Litvínov. Cheza nakonec prohrála 2:3. Jinak zcela obyčejný den. Praha žila demonstrací, ale většina populace se o události dozvídala zprostředkovaně. Chytaly se vlny Svobodné Evropy, v pohraničí zahraniční televize, ale větší bum tehdy napočátku nebyl. Pamatuji si, že to byl pátek, kdy jsme na dlouhou dobu naposledy usedli do školních lavic. Zpráva, která mě nijak nevzrušovala ani nezklamala. Pár mých kamarádů si doma užívalo obyčejný víkend, jen párkrát zaslechli zvonění klíčů. Velká událost, dnes hojně avízovaná na sociálních sítích, se pomalu rozkřikla a nabrala objemu v dalších dnech roku devětaosmdesátého. Snad všechna velká města dokázaly zaplnit náměstí takovou masou lidí, která by nepřišla pozdravit ani ducha Michaela Jaksona (tedy možná 😀 ). Popravdě si už dobře nevzpomínám jestli jsme politiku probírali mezi zajímavějšími tématy s kamarády u pivka, možná tam nějaký náznak byl, ale kdo by si kazil náladu u dobré plzničky.

Zůčastnil jsem se jen několika mála demonstrací, ale trochu jsem váhal zda dokážeme prolomit tak silnou zeď. Můj otec taky prožil vcelku obyčejný pracovní den. V zahraničí samozřejmě měli lidé o své blízké strach a tak řinčely telefony, být tehdy smsky operátoři si mnou ruce nad rapidně vzrůstajícím se výnosem. Osobnosti doby byli buď na očích demonstrujícím nebo informovali polské sousedy o dění v Praze viz. Helenka Vondráčková. Popíjel jsem čaj a s malou nadějí jsem čekal na svobodu, která dodnes nepřinesla své plody, které bychom z 20letého vzrostlého stromu mohli očekávat. Závěrem jen dodám citaci Yvonne Přenosilové z dílu talkshow Uvolněte se, prosím: “Demokracie je teprve v plenkách a nechtějte vědět, co v nich je.”

Článek vyjadřuje subjektivní pocit autora. Postavy nemají skutečný obraz, resp. jsou pouze inspirované osudy pamětníků. Příběh není realitou 17. listopadu 1989.



, , , , , , , ,

  1. Hnědooká 7.12.2009 v 16:34 # Odpovědět

    Chápu dobře, že je to dílo více lidí, že každý napsal kousek? Zní to trochu podivně.. 🙂

  2. fremy 7.12.2009 v 16:56 # Odpovědět

    [1] Ne, původní nápad nevyšel, ale cílený smysl je zachován. Přesto jsem nikdy nezamýšlel spojit více částí psané různými autory. Posoudit kvalitu příspěvku musí jiní, já si to představoval trochu jinak. Dobu jsem nezažil a neměl jsem dostatek podkladů od čtenářů. Poučení pro příště: nebudeme se pouštět do větších akcí.

  3. Branislav Rác 18.12.2009 v 18:22 # Odpovědět

    No jo škoda že pôvodný nápad sa nepodaril. Ľudia akosi rýchlo zabúdajú bohužiaľ

Napsat komentář

Connect with Facebook