Myšlenky planoucí, podruhé

Napadlo mě, že pomýšlím i na články, které nechci na Blábolníku zveřejnit. Příliš osobní a psát je jen pro své nejbližší přátelé nemá smysl. Snad nemůže být nic lepšího, než se vyspovídat z očí od očí. Avšak představa mě jako mluvčího, kdy nechám ostatní jen poslouchat, mi není příjemná. Prostě na to není nikdy vhodná doba a možná by to ani nikdo neměl slyšet. Když já se někdy prořeknu a zvědavost mých přátel vtírá a vybízí k detailům myšlenky, je těžké se udržet. A jednou to skončí špatně, vědět vy, co mě všechno napadlo.

Pochopili jste správně, věrní čtenáři, že málokdy jmenuju lidi kolem sebe. Oni se ovšem poznávají a jeden z nejlepších lidí, co znám, my sám řekl, že když se dotyčný nemá jak bránit, je lepší nejmenovat. Ani jsem tu potřebu nikdy neměl. Zdatně dva světy od sebe odděluji, i když prolínat lehce mi nedělá problém. Jsem trošku odtažitý, ani pobídka od Patrika, vypsat se o své rodině, mě nijak nerozhoupala. Vlastně není o čem psát, možná je to špatně, možná jen nechci. Ale svět tady v realitě je krásně barevný, svěží, usměvavý a já ho nechci uzavírat za skleněnou desku monitoru. Vystavit ho na zeď veřejnosti.

Stýkám se s těmi, kteří mě mají rádi a se kterými je mi dobře. Kdyby to tak nechtěli oni, nedělají to samé. Uvítal bych pár hodin osamotě s každým z nich, jenže když k tomu dojde, stejně se nerozhoupu k věci. A vlastně všechno nemusí vyplavat na povrch hned. Sami poznáme, co je nejdůležitější i z jednoho pohledu. Dělat radost z ničeho nic, je jedna z věcí, které mě baví. Přesto se čas od času musím trápit, vrací se to jako bumerang. A vždy se najde důvod. Ulevit si od svých myšlenek jinde než zde, by neneslo dobrotu. A v denní realitě tolik nemlžím. Vlastně vůbec, jsem upřímný, jen neříkám všechno. Nikdo nevynese esa z rukávu. Nedělejme to, může to bolet, i když předem nikdy nevíme jak to dopadne. Radovat se z maličkostí je nutným kořením života.

Vystavil jsem si priority a nenechám se nikým zastrašit. Jednoduše mít pocit štěstí z každého momentu, který nemusel přijít, je k nezaplacení. A chybí k tomu vždy jen krůček, který není težké udělat. Jen se přemoci. Vidíte? Na počátku toho všeho dnešního psaní jsem si řekl, že by to mohla být plodná noc pro blog. Přepadla mě lenost a stejně rozšiřuji tyto odstavce a sypu z rukávy další věty. Jde to lehce a snad se někomu i zalíbí, případně si uvědomí jakýkoli impuls ze svého života. Vlastně mi na tom nezáleží, já zas ulevil svému myšlení a půjdu uvažovat o tom, jaké kdyby…

To co se dělat nemá a nemíří to k žádnému cíli. Vlastně přemýšlet o nereálném, o ničem se v životě nesmí stát a o čem nikdy nebudu mluvit, přesto jsem po jedné děsivé noci měl potřebu to zaznamenat. Ale pššt, prořekl jsem se i ve psaných větách. Jen chci aby všichni věděli, že ty, se kterými trávím veškeré víkendy mám hrozně rád a nikdy nebudu uvažovat o jiném programu i v momentech dřívějšího útěku. Jen by mě zajímalo jestli se někdy poznal v mých odstavcích někdo, komu nepříslušely?

Sepsáno 27.11.2010 v noci (po návratu z Dobré čajovny a Turba)



, , ,

Není tu žádná odpověď. Buď první!

Napsat komentář

Connect with Facebook