Dívka s velkým D ve jméně

Děti, čas od času se oni andělé zjevují. V podobě hezké slečny mě už po několikráté v životě. Naposledy jsem zaplesal na filmovém festivalu Finále v Plzni. Rozmýšlel jsem si, zda vybrat akreditaci na celý týden nebo jen hrstku z nabízených filmů. Uniknout takovou akci jsme si nemohl. A později jsem také nelitoval. Nabitý program záhy navazoval na paintballovou bitvu, o které jsem se ještě nerozepsal. Večerní zahájení a premiéra filmu Czech Made Man provázela myšlenka na vedle sedící slečnu. Pěkná tvářička opět neoslovená. Na druhý den se ale objevila dívka s velkým D ve jméně.  Menší  pohledná brunetka s pronikavě modrýma očima a krásným úsměvem. Andílek, který okouzlí na první pohled. Postávala před kinosálem čekajíc na talkshow s Terezkou Voříškovou a Kryštofem Hádkem. V tu chvíli šlo charisma herečky stranou a nemohl jsem z hlavy dostat dívku D. Bohužel jsem ji ztratil prvním krokem do sálu, ani pohledy do řad diváků nepomohly najít její tvář. Až tak se mi vryla do paměti, že jsem měl ohromnou chuť ji znovu potkat a konečně ji přivítat vlídným slovem. Moje bojácnost zatím vždy vyhrávala a sebevědomí po prohře s Miss K se už taky rozdrobilo.

Zamrzelo mě tedy, že úterní festivalový program nebyl okořeněn její přítomností. Vyčkat jsem musel až na večerní středeční pásmo studentských filmů. Přišla jako by nic, záhy po mém usazení na nečíslované židle a posadila se téměř za mě. Dojídala asi jogurt a nemohli ji uniknout moje pohledy na ní. Krása zářila a nenechala mě se soustředit. Dlouhé pásmo snímků, kromě vydařených vyjímek, mě donutil vymýšlet závěr dnešní noci. Jak a kde začneme konverzovat a rozvíjet náš společný program. Až jsem to nakonec přepočítal. Utekla rychleji než jsme čekal, zahalená do tmy při promítání a ztratila se z dohledu během okamžiku. Radost mi nepřinesla ani známá paní šatnářka, když mi potvrdila, že s kabátem se už z besedy vzdálila. A tak skončil další den bez jediného zápichu. Mezitím mi má zvědavost a do jsté míry i náhoda přinesla ovoce v podobě základních informací. Náhodou dívka D psala studentský blog pro festival a díky tomu jsme si mohl přečíst její názory na projekce a poohlédnout se po jejím studentském životě. Což se nakonec vždy ukazuje jako cesta do pekel. Snad už toto prokletí někdy prolomím.

Za čtvrtečního slunečného dne jsem si vyrazil do centra dění o několik hodin dříve. S lákadlem setkání, volného času a relaxu v parku. S frappé v ruce jsem si vyhlídl lavičku přímo naproti Měšťanské besedě, kde celé Finále probíhalo. Vlastně nebylo důležité ani tolik, kde si na chvíli odpočinu, ale ten pocit, že tam se mnou posedí pěkná slečna. Nejprve jsem měl pocit, že ji znám ze širšího rodinného kruhu, načež jsme tuto myšlenku rychle zabil. Dostatek prostoru nám umožnilo zabrat výhodné pozice, každý na protějším rohu čtyřlavičkového seskupení. Ještě jsem byl zmaten ze situace, kdy jsem svou zákaznickou kartou donutil pokladnu místní kavárny Crosscafé se restartovat. Přesto mi to nedalo ohlížet se po ní. Třeba jsem to neměl dělat, protože některé pohledy ve mně vzbuzovali pocit na přílišné opálení až vrozenou tmavou genetiku a příslušnost k jiné skupině. Proběhl krátký telefonní hovor s rodinou a můj cíl oslovit D mi nedovolil zkoušet jiný objekt. No což, byl jsem prostě zahleděný. A nebylo to dlouho od koncertového seznámení s Ivanou. Dopíjím frappé, letmo vidím, že ona se zvedá a každý na svou stranu od lavičky vyhazujeme kelímek do koše. Třeba i během těch pár minut čekala nějakou reakci. Zvláště, když lákavě vyhodila nožky na lavičku a pohledem směřovala ke mně. Jenže já nereagoval, resp. spíše jestli jsem si zase nevytvářel neexistující pohádku. Odběhla vlastně jen kousek dále na sluníčkem osvícenou stranu a posadila se o lavičku dál. A v tom mi to došlo. Vám snad ne?

Celou tu dobu, kdy já jsem přemýšlel o dívce D a vymýšlel teorie o seznámení, seděla vedle mě. Já netušíc, jsem se k ničemu neměl. Nepoznal jsem ji, za což si rvu vlasy ještě dnes. Ona mě možná od pohledu ano. Napsal jsem kamarádovi výstižnou sms: “Story? The end.” a obešel rychle náměstí. Vrátil se na místo činu a zkoumavě pohlížel, co dívka D udělá. Já tušil, že jsem tímto skončil tuto kapitolu a nemám šanci zvrátit pošramocený zážitek. Prostě jsem to vzdal. Vypařila se mi jako pára nad hrncem v plzeňských uličkách. S potěšením přišla až na večerní projekci Habermannova mlýnu. Já s myšlenkami na proběhlou talkshow s Martinem Dejdarem a Jiřím Lábusem jsem se jen letmo poohlédl po sále, kdežto se vyrojila v zástupu přicházejících lidí. A opět zaujala místo o dvě řady za mnou, jakoby si hlídala má záda a chtěla mít lepší přehled. To, co mě chybělo a ohlížení v zatemnělém sále na přehlednosti nepřidalo.

A už zase utíká, jak Popelka z bálu. Střevíček na schodech nezapomněla a já nemám nejmenší ponětí, kam její rychlé kroky mířily. Smutně posbírám bundu ze šatny a obvolávám přátelé, které na zelený čtvrtek popíjejí v mém domově dobré pivo. Nemohu být s nimi a tak jsem si chtěl den zpříjemnit s nějakou slečnou. Bohužel nevyšlo to. Vyprávím do sluchátka neveselý příběh s aktuálním závěrem a pokládám hovor. Vracejíc se na živoucí chodbu besedy se seznamuji s novinkami na twitteru a na tváři se mi rojí úsměv. Ona D prochází kolem a má pravá noha vykračuje…

Kdepak, jen předám váhu na druhou nohu a sleduji ji dál. Objednává si drink na baru a pravděpodobně se naše pohledy střetávají. Postávám daleko a jen nahlížím, musí si myslet, že jsem šmírák a takovou myšlenku jsem neunesl. Zbaběle a s nesmiřitelnou myšlenkou utíkám tentokrát já, seč mi nohy stačí, daleko pryč na kolej. Můj poslední festivalový den. Vím, že zde už ji nikdy nespatřím. Budu si muset najít jinou situaci, jiné místo. A později si říkám, že se budu muset omluvit. Proč? Co by vás napadlo po přečtení posledních řádků odstavce. Těch řádků, kterými ukončila dvojrecenzi čtvrtečního večera „opravdové“ Babičky a Kajínka. Film na který jsem měl také lístek, ale neunesl jsem pocit, že bych měl trávit několik desítek minut na nepříliš pohodlné židly a společně s ní. Snad jindy. Chci to, moc!

Teď mám akorát trošku paranoidní představy, že mě někdo sleduje, že jsou všichni spolčení proti mně a asi si netroufnu jít domů. :)



, , , ,

  1. Kubaiss 18.5.2011 v 00:16 # Odpovědět

    Koho mi toto všechno připomíná? Aha, mě…

    • Jakub Vaněk 18.5.2011 v 00:18 # Odpovědět

      Proto to tak rádi čtete. Je to i váš život.

      • Lostindream 18.5.2011 v 01:58 # Odpovědět

        Tak tak, je to i náš život. :-) Zrovna dneska u mě. Čekám u americký na tramvaj, otevírají se přede mnou dveře a naproti mně stojí tak úžasná slečna, že jsem měl chuť ji obejmout a už nepustit. :-) Ve společnosti jsem většinou odměřený a nedávám na sobě nic znát, ale při nastupování jsem se málem přerazil o schůdky, jak jsem na ni pořád koukal. :-) Po chvíli vystupuji/přestupuji (ona také na stejné zastávce) a čekáme na další spoj, otáčím se na ni, koukám na ni a ona na mne (nebo vyhlíží tramvaj, těžko říci) a říkám si v duchu: Ach Bože, ona je tak krásná! :-) Společně nastupujeme do dalšího spoje, ona usedá, já stojím a stále si říkám, zda bych neměl něco udělat, zda se nechovám hloupě apod. Na další zastávce vystoupila a já pokračoval dál. Jsem pěknej zbabělec, co? :-)

  2. Arcao 18.5.2011 v 01:17 # Odpovědět

    Že by jsme byli novodobá ztracená generace? Přetechnizace prostě škodí. Snad se vrátíme někdy zpátky na stromy.

  3. Japekar 18.5.2011 v 10:24 # Odpovědět

    Je to boj :/ držim palce :)

  4. T. 18.5.2011 v 18:26 # Odpovědět

    Myslis Danielu Tisarovou? ;) Tu znam ze skoly, oslovit si ji klidne mohl. Zase takova netykavka to neni a musel bys pusobit jako velkej podivin, aby se s tebou aspon nepobavila. I kdyz ty myslenky na spolecne straveny vecer/noc uz byly trochu moc ;)))

    • Jakub Vaněk 18.5.2011 v 18:43 # Odpovědět

      A sakra. On se našel někdo z její blízkosti? Tak to se teď k ní dostane a mám po zábavě. Já jsem to nemyslel špatně, jen by mě potěšilo společný slůvko.

      • Kubaiss 18.5.2011 v 18:53 # Odpovědět

        Já myslel, že ti je jasné, že na netu se nic neutají…

  5. Gory 21.5.2011 v 23:23 # Odpovědět

    Takovéto příběhy se mi dějí celkem často ….

  6. Jakub Komenda 29.5.2011 v 12:29 # Odpovědět

    Zdravím, tak jak to vidím na tom takhle nejsem jen já sám a nepřožívám jen já takové „příběhy“… Pěkný článek, jak vidím tak letos se do Plzne pojedu podívat mnohem raději… Nechcete někde udělat Sraz? :))

Trackbacks/Pingbacks

  1. Z čeho mám strach? | Jak žít? - 22.5.2011

    […] k napsání článku mě motivoval příběh fremyho, který je v lecčems podobný a zdá se, že ajťáci jsou takoví PS: Potřeboval jsem se […]

Napsat komentář

Connect with Facebook