Archive | Únor, 2011

Vlaštovky na drátě

A co ne. Napíšu o tom, i když jsem tomu zprvu nedokázal uvěřit. Já, opravdu já, jsem telefonoval celých 80 minut. Kdo mě zná, potvrdí, že nejsem tak výřečný. A teď se pohádejte v komentářích 😀 A ještě před půlrokem jsem telefon nezvedl kvůli telefonování téměř vůbec. Vlastně první hovor jsem uskutečnil kvůli holce Anetě asi před sedmi lety. Nepamatuji se přesně, asi jsem byl jen zvědavý, jak se má. Tehdy, ještě za dob předplacenky byly ceny opravdu vysoké.

Přeskočím pár kapitol. Pak jsem si pořídil paušál a naučil se využívat místo smskování jednodušší ústní proslovy. A zalíbilo se mi to, jen kdyby to lidé zvedali častěji. Sedmnáctého ledna jsem se podivoval nad dvacetiminutovou zpovědí kamarádovi o Miss K. Tenhle příběh jste už také četli. Vlastně to byla běžná přátelská konverzace, podobně jako nad dobrým šálkem čaje. A dnes jsem to neplánovaně ještě o hodinku prodloužil. Až k údivu mě dostalo upozornění, že operátoři rádi hovory po sedmdesáti minutách ukončí. A tenhle moment opravdu přišel. Dokázal by někdo z vás, kdo mě někdy slyšel vyprávět, uvěřit, že jsem štěbetal tak dlouho? A vlastně to tak dlouhé ani nepřišlo. Jen jsem v pozadí pořád odsouval twitter zeď, abych nepřišel o nové statusy a že jich za tu dobu přibylo. Pro osobní potřeby záznamů do deníku sem vsunu detaily, že na krátkou zprávu jsem telefonátem odpověděl já sám. A neměl jsem zádrhel v tématech. Za tu dobu si dokážete naplánovat dlouhé období a raději si nechci představovat, o čem ženské drbny štěbetají. Pod nadšením překonání osobního rekordu je tu dobrý pocit z příjemného povídání, které se u sklenice piva nepřihodí.

Laťka je nastavena vysoko, proto se raději porozhlédnu po jiných disciplínách. Tak příště z Londýna.

Jak dlouho hovory máte vy? A o čem dokážete desítky minut povídat?

Na palubě Kapitána Morgana

Jsme se ocitli vlastně tak náhodou. Protože s přáteli jsem strašně rád, chodíme téměř každý týden na pivko. Já se vůbec nedivím, že Češi jsou druhý národ na světě ve spotřebě alkoholu. Ještě, že já se umím pohlídat, i když pro kolemjoucí to tak vypadat nemusí. A tak poslední pátek naše cesta vedla místo oblíbené Iron Cow Rock Bar do v mezích povedené kopie plzeňského PUBu. Okusit se přeci musí všechno. Díky tomu už vím, že do dříve meky víkendových sezení Floridy se už dlouho nevydám. Jak se každý courá, popíjím já už s prvním odvážlivcem Petrem výběrová piva z cesty znalců. Zbytek se musí zažít, i když nevím jestli nemáte vlastních akciček dost. Tak snad už dál vyprávět nebudu.

Snad jen tu o Kapitánovi. V půlce večera připlula mezi hosty loď. Vylodil se kapitán Morgan se třemi krásnými pirátkami. Přitáhli truhlu a začli boje o správný klíček, který poklad otevře. Pirátky ošatily půlku naší posádky a na dobrý lup si Kapitán připil s celým osazenstvem. Hospodou zněly tóny české i slovenské národní hymny, motal se jazyk pod jazykolamy a co se dělo v podpalubí radši nevědět. Na to, že jsme mohli skončit ve spárech metalu, jsem si tento večer užil. Poznamenám si ještě, že ráno mě vzbudil až čtvrtý budík ze 6. No, co vy víte, jedna z pirátek mě mohla ve spaní přepadnout.


18.2.2011 – PUB Chomutov

Čerstvé mléko

Slyšel jsem, že dospělý by neměli pít mléko. Je to nápoj dětí a připomíná kojení od matky. Asi proto mi tak chutná 😀 S oblibou jsem si dělával kakao, cornflaky s mlékem a pil jej při kterékoli příležitosti. Zlí jazykové tvrdí, že to co prodávají v hypermarketech mléko není. A tak já jen dodávám, že jsem tedy pravém léko nikdy nepoznal. Mám jen špatnou zkušenost s čerstvým kravských mlékem od tetky z farmy. Bléé, nezachutnalo mi. Ale nadchl jsem se pro mlékomat. Velký stánek s tanky plných bílého zlata. Včera jsem jej konečně našel i na parkovišti Area Bory v Plzni. Vyskytují se tu totiž 3 mlékomaty ve městě, ovšem žádný z nich není tak blízko.

Jak jsem jej uviděl, dostal jsem chuť. A vzpomněl na všechna ta doporučení. Zkontroloval postup nákupu, chvíli tak rozhlížel a už jsem šmátral v peněžence po drobných. Bůra za plastovou 2 pětky za skleněnou láhev. Vypadl mi plasťáček z vybrané řady a zatímco jednou rukou jsem jej lovil v automatu, druhou stíral sliny ze rtů. Tak kolik ta pochoutka stojí? Zasloužila by si reklamu. O něco více než v regálech místního marketu, ovšem těch 20Kč za to rád dám. Otevřít uzávěr, stisknout start a vydržet chvíli než se ten litr načepuje. No, řeknu vám, žádná sláva. Je to mlíko. Asi opravdový mléko, jak jsem jej měl poznat. Chutná lépe než ty vodové mixy z krabice, ale orgasmus to není. Přesto si jdu pro další. Láhev už mám, ale mléko došlo.

Foto: deviantart.com

Miss K

Potkali se náhodou. On vycházel z obchodního domu, ona se rozloučila s kamarádkou a při letmém pohledu se na něj usmála. Po pár krocích se vydali stejným směrem. Zastavila se na tramvajové zastávce a on se za ní ohlédl s radostným pocitem a šťastným srdcem. Ne takhle to nebylo.

Poznali se vlastně na diskotéce. Přitančila k němu v rytmu Davidova Diskopříběhu a svůdnými pohyby se snažila jej dokopat k akci. Oslovil ji, odezíral ze rtů a nabídl jí drink. Strávili spolu dlouhou noc. Ha ha, určitě. Tak takhle taky ne. Jak to vlastně doopravdy proběhlo?

MISS K dívka s červeným kufrem

Dlouho zde píši příběhy o imaginární představě přítelkyně. Vystřídalo se v nich několik objevů, většina z nich anonymně. Ovšem poslední anděl už anonymní není. Slečna s červeným kufrem na kolečkách čekala na své objevení. Povím vám pravdivý příběh, za kterým jsem se před pár dny skrýval. Když každý píše jen o svých výhrách, nastávají deziluze. Tady přichází jedno zklamání, které na sobě nese ovšem něco pozitivního.

Ukázala si mi správný směr, kudy jít v cestě životem. Děkuji za úsměv. Má Miss K.

Přišla chvíle, kdy jsem dal přednost před jistotou sázce na divokou kartu. Naději na nový začátek. Kdo mě zná ví, že v neznámém prostředí se neumím otevřít. Prošel jsem kolem ní s myšlenkou zanechat šanci a sednout si na volné místo. Nestalo se tak. Táhla mě odvaha dokázat si více. Připomněla se situace stará asi půl roku, zatímco dříve jsem upocený a šťastný, že jsem stihl vlak, usedl ke slečně, dnes mi opět odsouvala svůj kufr tak, abych získal místo na nohy. Škoda jen, že všechny její odpovědi byli strohé. Pročítala si knížku občanského práva, zeptal jsem se proto na předem jasnou odpověď s cílem načít komunikaci. „Studuješ práva?“ „Jo,“ odvětila. Trvalo mi rozhodně déle rozhoupat se než praví pravidlo 3 vteřin. A abych to byl já, odmlčel jsem se, zatímco ona napsala smsku kamarádce. Pomyslel jsem si. Mohla znít nějak takto: „Zas sedí naproti mě a mlčí.“ Pravda byla jinde, asi psala příteli. Co já vím. Když už zaklapla vysouvací klávesnici svého smartphonu, pokračoval jsem v otrhané nitce tzv. dialogu. „Z čeho máš zkoušku?“ „Z občana.“ Napadlo mě: „náročný asi, co?“ V tom zazněla poslední slova. „No, celkem jo.“ Dostala mě svými ráznými souhlasnými odpovědmi a šmátráním v kabelce po sluchátkách s mp3. Od té doby jsem nevydal ani hlásku. Pozoroval jsem tmu za okny jedoucího vlaku. Čekala mě nejdelší cesta do Plzně za poslední roky. Nesnáším sluchátka! Vždycky utnou situaci a každý se odtrhne do vlastního světa hudby nebo myšlenek. Všimněte si, že holky toto dělají často. V tomto případě se prostě potřebovala učit. Já vím, ovšem v té chvíli bych jí uškrtil. Lepší je říci neotravuj nebo něco podobného. Tak jako předchozí měsíce jsem ji jedním okem pozoroval a v jejích pohybech bych vyčetl zájem. Asi nejsem dobrý čtenář.

Od té doby uplynula nějaká doba. Téměř jsem zapomněl. Mezitím jsem udělal jednu chybu, která ovšem nemá žádný vliv na situaci. Kapitol života bylo mnoho, pokud by o Miss K měla být jedna kniha, tak zde možná končí. Já za těmito řádky vidím ještě pár nepopsaných listů. Tak by to mělo zůstat. Ale zajímá mě, který anděl se na mě usměje příště. Co kdybych jej ulovil na mnou milovanou čokoládu?

Status Online (celý film uvnitř)

Mám rád studentské filmy a krátkometrážní snímky obecně. Vždycky se na ně najde čas a naservírují nám jednu myšlenku s takovým nasazením, které leckdy chybí velkým bratrům. Proto mi samozřejmě neunikl projekt Status Online studentů chomutovského gymnázia Jakuba Hrabáka a Karla Rypla. Oba se zajímají o film, Jakub už režíroval krátký dokument Autism, a společně vytvořili poselství závislákům na internetu. Trailer ke snímku nabudil mé představy a potěšil místními lokacemi. Natáčení probíhalo ve třech srpnových dnech v Chomutově. Raději se zatím podívejte na výsledný film (9 minut), potom budeme pokračovat.

Status Online vypovídá příběh mladého páru Andrewa a Jessicy. Oba jsou také omámeni digitálním světem, ale souhra náhod zapříčiní, že si Jessica vzpomene na své dětství, procitne a zatouží navštívit své oblíbené místo, knihovnu. Neváhá, a přivede Andrewa na toto tajemné místo plné starodávných knih. Když však vstoupí netuší, že i zde může číhat nebezpečí jménem on-line.

Možná si nyní připadáte rozpačití jako já po premiéře filmu. Nakonec jsem uznal, že bylo vhodné mi dopředu sdělit děj a nechat se poté jen unášet scénáristickou myšlenkou. Dodávám svůj názor. Počin Jakuba Hrabáka vypovídá jedno sdělení ovšem bez zjevné pointy. Scéna je ukousnuta zrovna v okamžiku, kdy by měl divák začít přemýšlet sám nad sebou. Producent Karel Rypl sám řekl: „Doufám, že film pomůže, aby lidi přestaly být závislý na internetu a Facebooku.“ Podobných kroků tu již bylo několik stovek a další budou přibývat. S moderními sociálními sítěmi přicházejí i moralisté. Přesto vizuální stránka je profesionální a vyzdvihuje celkové hodnocení. Petr Zachariáš stál za kamerou RED One 4K. Technologie, která pomohla filmům jako je Oko dravce, Alenka v říši divů a českého Ať, žijí rytíři.



(Foto: Milan Liška milanfox.cz)

Zatímco dnes si již Status Online můžete pustit svobodně z domova na internetu, já si zašel na premiéru do chomutovského kina Oka. Konala se v pátek 4. února 2011 a dorazil jsem na ní přímou cestou z vlakového nádraží při návratu z Plzně. A dobře jsem udělal, protože z části zaplněný sál zejména mladých studentů se dozvěděl zajímavosti z přípravy filmu. Přestože nakonec výsledná práce doznala dosti změn, připravený storyboard nebyl použit, přemýšlet o námětu se začalo už 2 měsíce předem. Inspiraci nabídlo okolí tvůrců a námět je blízký jistě nejen herci Danielu Pánkovi. Ten prohlásil: „Největším odvazem bylo nastříkávání bílé barvy na obličej.“ Díky této zkušenosti a přátelství s Jakubem Harákem, dnes sám režíruje.

Do role Jessicy obsadili známou tvář z Ordinace v růžové zahradě Annu Stropnickou. Bohužel se na premiéru nedostavila, ovšem režisér na dotaz o obsazení odpověděl, že Aničku přivedly konexe s kameramanem Petrem Zachariášem. Její dětství ztvárňuje sedmiletá Terezka. Která svou bezprostředností působila na premiéře velmi příjemně. Přiznala, že chce dále hrát a zná Facebook. Věřím, že o dvou mladých studentech ještě uslyšíme. Nemají ambice točit nového Avatara, ale do další práce půjdou na 100%. Stejně jako tomu bylo na Statusu Online.

Závěrem? Otázka na nejhorší chvíle při natáčení. „Déšť. Propršel nám celý víkend a zapříčinil mnoho problémů. Světla a déšť nejdou k sobě,“ řekl Jakub. Poděkoval celému tvůrčímu týmu za výbornou a těžkou práci. Pracovalo se prý dlouho do noci a v neuvěřitelném tempu. I když dílo není nijak unikátní, může být slibným začátkem.

Přečtěte si také: Status Online – víkendové natáčení