Archive | Srpen, 2011

Jednou všechno končí

V minulých týdnech mě překvapila vlna zpráv o ukončení kariéry předních hudebních interpretů. Objevovaly se ze všech stran a odstartovaly tak novou cestu jejich autorů. Šansoniérka a vážená osobnost Hana Hegerová odmítla spekulace o svém zdravotním stavu. Pochopitelně si ve svém věku chce užívat obyčejné klidné dny se svým pejskem. „Držte mi palce, ať jich je ještě hodně,“ požádala své fanoušky přes média. Paní Hanu znám už nějakou dobu, ale není to zase tak dlouho, abych přivítal její odchod ze scény. Mohla nás ještě potěšit mnoha písněmi. Nevylučuje sice, že přijme pozvání na cizí vystoupení, ale vlastní koncerty už neuspořádá. Na takovéto osobnosti běžně nenarazím mezi interprety na něž mám zaměřeno své bystré oko. Musí se více nahlížet do minulosti a poslouchat hlasy starších. Proto si mnozí ani nevšimnou odchodu další zpěvačky Marie Rottrové. Na podzim vyrazí na poslední turné. „Důvod je jasný, moje listopadová sedmdesátka. A když už k nějakému datu ukončit koncertní činnost, tak teď, když je nejvyšší čas,“ řekla Rottrová. Obě mají podobný názor, chtějí si užívat života a odejít v nejlepším období. V čase, kdy je mnozí respektují a váží si jich.

Na řadu přichází mladá krev a nové žánry. Stohy CD a vinylů ze sbírek nezmizí a tak nezahynou ani jejich představitelé. Dnes je náročné si vydělávat muzikou, zbývá totiž hodně objíždět a koncertovat před fanoušky. Dosti náročná disciplína. Ovšem přináší mnohem více radosti, sám mohu potvrdit. Ze živých vystoupení si vybírám ze známých jmen a mnohem raději objevuji nová, ovšem lépe na doporučení či jako bonus k oblíbené kapele. Takto jsem prošvihl pražskou undergroundovou skupinu Psí vojáci. Seskupení jež rozhodnutím několika členů také ukončila svou kariéru. Ano, nenadchla mě jejich hudba a nenašel jsem jiný tahák, který by mě na koncert přilákal. Ale dnes mi zpráva o jejich konci utkvěla v paměti právě díky této zkušenosti. Kapela dnes děkuje za přízeň. Filip Topol po úvaze oznámil ukončení činnosti skupiny a na to konto si bere nekonečnou dovolenou. Jak krásné časy ty lidi čekají. Žili sice hudbou, žili pro lidi, ovšem všemu bývá konec.

Změnu směru oznámil i recesista Petr Čtvrtníček. Zahodil svou uměleckou kariéru, škoda toho. V divadelních hrách jej už nespatříme, možná ze více než slušný obnos natočí opět reklamu. Nyní se chce věnovat pedagogické činnosti. Já věděl, že toto bude asi hlavní proud pro mnoho podobných lidí, ale známe dobře, že viditelní jsou z obrazovek. Nepřipouštíme si jejich jiný záběr. V reprezentaci si nezakopá Jan Koller. Jestli naučí další kluky svým kouskům uvidíme. Změna je život. Zítra se možná rozhodnete i vy pro jiný směr. Značka zůstává, ale lidská osobnost se mění. Otevřete tedy minulost a nechte se unášet časy jaké byly.

Já žárlím

Nastane čas, kdy se smíříte a usadíte v dobré náladě po měsících blouznění. Konečně smíření a setkávání bez výčitek. Jaká radost to je, tahle injekce měla přijít už na začátku. Ovšem pak přiletí jiná rána. Zleva, zprava nečekaně. Mlátím hlavu o zeď a nelíbí se mi, jaké kroky jsem udělal. Pořád nevím, co je dobře. Ale když si jednou řeknu, příště už si to nenechám ujít, měl bych něco dodržet. Je to moje chyba, úděl, který si nesu životem a zahynu dříve či později na osamoceném ostrově s lahví rumu v ruce. Vlastně to tak dělám pořád. Radím jiným, rozdávám se pro druhé, ale vlastní štěstí mi uniká. Když si připadám šťastný, je to iluze. Zaběhl jsem do úzké uličky, ze které se vymotat bue obtížné, ne-li nemožné. A s mou snahou a zkušenostmi je to dosti pravděpodobné, že zahynu právě tady. Nevěříte, ale veselým se nad úplně jinými věcmi než by šťastným dělat mě měli. Já nyní žárlím, opravdu žárlím a křičím to na celé kolo. Už prostě nemůžu vidět dva zamilované kolem sebe. Utěšoval jsem se, ale za jednimi stojí druzí. Za nimi zas další a tak to pokračuje širou álejí pod rozkvetlými stromy. Kde, kam? Ulovit první a nepřemýšlet, kde to skončí? Neptám se, odpovědi stejně neexistují. Už říkám, že čekám až mi cvrknou tři oříšky do nosu. Probuď se! Nic takového se nestane.

Terezka si vezme Kubíka

Ze statistického úřadu vyplývá, že posledních let se rodí nejvíce holčiček se jménem Tereza a první příčku žebříčku Janovi sebral Jakub. Mladí rodiče vědí, jakou vizitku svému potomkovi darovat. Dobrá není to originální jméno, ale rozhodně nejlepší volba oproti seriálovým Esmeraldám, litvínovským Petronelám a chlapecké motorce Kazuki. No řekněte sami, nepojmenovali by jste dítě po filmu Svatební cesta do Jiljí, že ne? Při listování Bleskem jsem spočetl, že mé jméno (Jakub) vede jmennou listinu v osmi krajích, zejména na Moravě. To je dobré skóre.

A když ze statistik vyplývá, je nad míru jasné, že Terezka si s největší pravděpodobností provdá za Kubíka. Nevím, jaké pořadí vedla jména v roce mého narození (1989), ale asi má vyvolená nebude Aneta, Karin nebo Daniela. Že by také Tereza? Na jménu nezáleží. Sami si ho jen tak nezměníte a na výchovu nemá pražádný vliv. Snad jen v některých očích, sám to také pociťuji, jsou představy o člověku podle vzoru již známého jména. Když se mi Dorota znelíbí, nebudu mít prvotní kladný vztah ani k nové známosti a naopak. Pamatuji se, že dívky přitahují neobvyklá jména. Důvodem bude, že jich je jak šafránu a na stejnou osobu už nenarazí. S kým prožijí dlouhá léta a krásné společné chvíle stejně není důležité. Podle mého názoru partner na celý život už neexistuje, nebo se skrývá někde hluboko v propasti Macochy. Počkáme si tedy čtvrtstoletí na svatbu Terky a Jakuba. Dnes se tyto krásné děti rodí v každé porodnici.

Po kolejích a nikdy jinak

Víte co, já jako malý kluk miloval mašinky. Děda býval strojvedoucí na páře, k druhé babičce to bylo hezčí trasou po kolejích a každé malé dítě vidí na tomto způsobu přepravy nějaké kouzlo. Zaujalo mě, proč se tak často nemává na auta, letadla a tramvaje? Mašinky od dob páry byly královnami. Dnes jezdím každý týden dálkově do Plzně a zpět staršími vozy. Kouzlo se stejně nevytratilo. Nebývá to již takový zážitek, ale radostné úsměvy dětí, které jedou vlakem poprvé mi připomínají moje vzpomínky. Když můžu nenechám si ujít zvláštní jízdy nepoužívaných lokomotiv, návštěvy železničních muzeí či jen kochání na projíždějící vlak. Ne všichni tuto zálibu sdílí. Měli jste v dětství rádi jinou přepravu? Vynoří se vám při pohledu na párovku nějaké vzpomínky?