Archive | Listopad, 2011

Tábor – moje dětství

Když si vzpomenu na své dětství, z velké části se mi vybaví historky z tábora. Jeho velkou část jsem jezdil s chomutovským Červeným křížem po České republice do zhýčkaných hotelů a prožíval situace, o kterých dodnes rád mluvím. Poprvé jsem jel ve druhé třídě spolu s bratrem, jenž měl nastoupit na základní školu. Pár krásných let nám začalo přívětivě. Věřili byste mi, že jsem po příjezdu brečel kvůli tomu, že nemohu být s bratrem ve stejném oddíle a pokoji? Co mě to tehdy popadlo? V prvních letech jsem býval ještě dosti aktivní a hravý, čehož je důkazem můj životní běh za ukradenou vlajkou pro čest oddílu. To se poté už nikdy nestalo. I vlajky se přestaly krást.

Léta plynula a čtrnáctidenní prázdniny bez rodičů se stávaly oblíbenějšími. Taky protože vznikala přátelství a formovala se parta kluků, díky nimž jsem až do svých 17 let jezdil pravidelně. Bývává to tak, že z dětských oddílů a poslouchání vedoucích se vypracujete až na jejich kamarády, zvláště tehdy, je-li jedna z vedoucích matka vašeho parťáka Karla a další vaší spolužačky z první třídy. Taková rodinná atmosféra, doslova. Bratr si jednoho léta vzal za táborovou manželku oblíbenou vedoucí a já následně její neteř. Romantická představa o manželství. Kdepak je má milá dnes? Ale Bižurku vídám často a rád.

Nevěřil bych, že dnes budu vyprávět některé příběhy s takovou nostalgií. Mnohem raději bych vrátil čas a prožil tyto chvíle znovu. Stane se také, že minulost už je natolik zkreslená, že věřím barevným vyprávěním kamarádů. Na historky zde není tolik místa. Shrnu do pár vět jen okamžiky, které mi utkvěly v paměti a vyvolávají příjemný pocit. Byla to první láska, chvíle samoty a přemýšlení, bláznivé úkony, které by důvěryhodnému klukovi nikdo nevěřil (např. promočená kamarádka ve sprše či vypitá kola kamaráda) nebo dlouhé výlety na zajímavá místa, kam bych musel najít cestu později sám.

Od té doby se mnohé změnilo. Tak jak mě mnozí vnímali tehdy, dnes by možná nevěřili vlastním očím. Přesto parta kluků zůstala a ti co vídám nejčastěji, mě mají stále stejně rádi. Každý jiný a dohromady výborná skupina osobností. Nesmím zapomenout na holky. Šmoulinky do vzpomínek patří stejně tak dobře. Bitvy kluků a holek, společné zážitky jsou nenahraditelné. Jen tam mám pocit, že došlo k obrovskému skoku a lituji, že nic není takové jak bylo. Slečny šly svou cestou, pánové drží pospolu.

Surikata domácí hadry

Poradím v čem vynést koš. Jaký oděv zvolit, když chcete pobíhát po bytě ve více vrstvách oblečení než jsou jen šortky. Nejlepší volbou je triko se surikatami. Pořízené v ZOO Plzeň a pečlivě zvolený zástupce zvířecí říše. Po lemurech, jehož vyobrazení v obchůdku se suvenýry neměli, jsou surikaty další oblíbenci. No a od léta jsem si je vzal prvně na sebe. Nesluší mi?

První Fler trh v Chomutově

Minulou sobotu se kromě již tradičních farmářských trhů na nám. 1. Máje konal i první trh ručně vyráběných výrobků Fler v Chomutově. Fler budou znát zejména dámy a lidé tvořivý. Již několik let prodávají své práce na eshopu a seznamují se vzájemně díky podobným koníčkům. Obdivuji zdatné lidi a některé výrobky se mi na trhu zalíbily. Protože farmářské trhy jsem navštívil letos bez jediného všechny, nemohl jsem si nechat ujít ani akci v kostele sv. Ignáce, přímo na náměstí. Vhodné místo pro konání trhu zejména k nalákání návštěvníků od farmářů. Jistě vám mnoho nakupujících a přihlížejících potvrdí, že díky vysoké návštěvnosti se bylo v úzkých průchodech kostela těžké pohybovat. Možná to některé odradilo od nákupu, protože jim bylo nepříjemné zastavit průvod za nimi. Snad příště organizátoři zvolí příjemnější místo, třeba jarní verzi uprostřed atria pod širým nebem, jak navrhla jedna z účastnic. Kladnou stránkou věci byla rozmanitost vystavujících a velký výběr třeba už dárků pod vánoční stromeček. Proto abyste nemuseli chodit na eshop za šikovnými ručičkami, přišli oni za vámi. A já se těším na příští podobný trh na Chomutovsku.

Život nám přináší radostné okamžiky

„A zrovna ty by stálo za to to rozebrat.“ „S každou blbostí se svěříš a když tě něco rozesměje, necháš si to pro sebe…“

A víte co? Je to pravda. Negativní pocit musí nějak ven a vyprávět se mi o něm každému nechce, tak vyplyne tak nějak do prázdna, na blog. Kdežto z dobrého okamžiku a čiré radosti se chci nabažit jen já sám. Sobec (smích). Mám k tomu, ale ještě co říci.

Přichází to tak nevinně, když mě potěší pohled na avatar jedné slečny. Úsměv vyloudí komentář pod statusem a každá její fotografie. Je daleko za humny, zabořená do nabitého programu a přesto denně těší stovky čtenářek. Plus mě, dnes usměvavého blogera. Miluji její úsměv a nenechá mě chladným žádná její reakce. Snad jako by stál za jejími zády a pozoroval svět před ní. Co právě tvoří, čím se zrovna těší. Mezitím mi utíká můj život vedle po ulici a vůbec mi to nevadí.

Vlastně si říkám, že přílišné těšení a plané pocity nakonec přinesou zklamání. Tak jako se to stalo před pár okamžiky v jiné situaci. Nakonec to všechno dopadne stejně, když vidím budoucnost moc jasně. Bez ohledu na to, jak jsem momentálně šťastný i přestože je mezi námi mnoho kilometrů před prvním setkáním. Ať už si psaná slova vykládám jak chci, nemůžu tušit jejich pravý význam. Sám přeci užívám některé výrazy ledabyle. Ne s každým, ne v každé situaci, ale stává se to. Je nutno přejít do reality života a najít význam pocitů. Třeba se najde společné souznění. Třeba to už tentokrát vyjde.