Jo Nesbø – Půlnoční slunce

Půlnoční  slunceNejprve na jaře přišel trochu jiný Jo Nesbø. S krátkým příběhem a 5 důvody proč číst. Nastupující díl Krve na sněhu nese větší titulek Půlnoční slunce, aby bylo trochu znatelné, že obě vyprávění nemají spolu tolik společného. Spojitost se překrývá jen v mafiánské duši postavy Rybáře. Upíše se mu svou krví John Hansen, jenž svým chováním zamotá svůj budoucí osud. Zapříčinil chybu v prácičce pro Rybáře a vysloužil si trest likvidace jeho osoby. Když jsem si celý příběh znovu odvyprávěl před psaním tohoto článku, došlo mi, že Půlnoční slunce nemá téměř žádné překvapení nebo nesdělitelný závěr. Jakoby vše plynulo příliš rychle, přesto s mírným náznakem, že Nesbův styl je blízko.

Hansenovi se podařilo uniknout před pronásledováním mafie. Schovat se v kostele, následně v horách u půvabné dcery kazatele Lei. Svobodný život a naděje beze smrti rozehraje vztah mezi hrdinou dnešního příběhu a jeho zachránkyní. Lei manžel se z mořské výpravy na lovu nevracel, až ho místní prohlásili za mrtvého. To je šance, jak začít s Hansenem nový život. Do doby než mu opět začne být v patách mafie z prvních stran knihy.

Snadný krátký příběh pro většinu čtenářů na jeden večer vyplní vhodně volnou chvíli. Najdeme v ní stejné rysy jako ve vydání Krev ve sněhu I. V úvodu jsem zmínil, že děj plyne bez překvapení, čemuž hraje pro svižnost vyprávění. Na závěr nenastane zklamání, nýbrž pocit z dobré jednohubky a chuť vrátit se ke známému Jo Nesbø, ať už máte rádi kteroukoli z jeho předchozích knížek. Při pohledu na hodinky si uvědomíte, že před spaním máte ještě čas alespoň načít takový příběh.

Napiš komentáře

Jo Nesbø – Syn

Jo Nesbo - SynV záplavě podzimní nálady a sychravého počasí se čtenáři nemohli dočkat velkého knižního čtvrtku. Před víkendem dovezli do knihkupectví mnoho novinek a taky já se vrátil k dlouho rozečtené knize. Prodloužené večery k tomu vybízejí. Pokud váháte, kterou novinku otevřít, Jo Nesbø se svým příběhem Syn může být dobrou volbou. Pro fanoušky autora určitě.

Nikdy dřív by se mi nezdálo, ještě v letech, kdy jsem nečetl, že se k jednomu autorovi budu vracet během roku tak často. Poté, co během jara zamrzla linie vyšetřovatele Harryho Holea prozatím poslední knihou, vzápětí se na české půdě objevily tenké příběhy Krev na sněhu a v blízké době Půlnoční slunce (Krev na sněhu 2). Takové, jenž nenasytily dostatečně kručící žaludky po Holeahovi. Lék Jo Nesbø přivezl v podobě krimi nazvané Syn. Nadějně navazuje na způsoby vyprávění, které známe, očekáváme a miliony lidí po celém světě si tolik oblíbili. Obměna z mého pohledu přišla v postavách a alespoň pocitově (možná právě po odlišné knize Krev na sněhu) ve svěžím duchu Nesbovské krimi. V prvních kapitolách jsem měl takový pocit, jako když se vracím po dlouhé době domů. Nejprve cítím zmatení, trochu dezorientace v prostředí, ale vše s pocitem dobrého domova, který mě vzápětí vítá svou náručí. Poznávám jeho rysy, rozjímám uvolnění.

Dějová linka se rozbíhá ve vězení, kde postava Sonny se těší značné oblibě, protože slouží ostatním vězňům jako zpovědník. Svým soucitem naslouchá jejich přiznání a uděluje rozhřešení. Působí, jakoby do cely nepatřil. V ubíhajících měsících se dozvídá o tajnostech svého otce, ani v takovém okamžiku neočekává obrat svého života o sto osmdesát stupňů. Do cesty se proplete vrchní komisař oddělení vražd Šimon Kéfas, kolega Sonnyho otce. Mezi nasloucháním spoluvězňům se jednoho dne objevila velmi nečekaná indicie, která donutila syna přehodnotit svůj dosavadní postoj. A rozhodl se řešit situaci venku za zdmi věznice po svém. Podobně jako Sonny, si nejprve nebudete se situací vědět rady a zpočátku převládne zmatení, o kterém jsem psal. Nástupem napětí a snad nedočkavostí konce stejně jako já poznáte, že se na vlnách příběhu pohybujete známými cestami po kterých Jo Nesbø umí dobře vést.

Napiš komentáře

Po černé na výlet za Kozlem

Pivovar Velké Popovice
Cestou do Velkých Popovic jsem málem zabloudil do Plzně. Tentokrát jsem měl totiž namířeno do pivovaru z rodiny Plzeňský Prazdroj, domova černého Kozla. Posledního z pivovarů, které jsem v rodině nestihl dosud navštívit. Se slinou v koutku úst a hladovým žaludkem první zastávka skončila v Restauraci Pod ledem, kterou jsme při cestě potkali první.

Rostla zvědavost, jak velký podnik v tomto městě mají. Kde všude se vaří dobré pivo, Kozel 11° mi chutná dlouhá léta, a jak přátelský je kozel Jarda. Dozvěděli jsme se, že název pivovaru vznikl tak říkajíc náhodou, obyčejným pojmenováním černého piva za starých let. Takový pivní chlapíci jako já si pouze připomněli postup výroby zlatého moku a těšili se na ochutnávku z ležáckých sklepů. Takové překvapení, když jsme byli nuceni rychle dopít svou třetinku a dál v prohlídce pokračovat v čistotě. Škoda jen, že paní průvodkyně pravděpodobně znalá staršího výkladu exkurze, historie, avšak nové postupy, co do nás vštěpují v reklamách o nefiltrované loku nebo speciální várce černého Kozla pro podniky Lokál netušila. Areál místního pivovaru zdá se být zvenčí poměrně malým, ale našlapete se dost. Z varny do sklepů, cestou vlakovým expresem dovozu Kozla do zahraničí po plnírnu lahví. Ač jsou všechny prohlídky pivovarů podobné, tento mi dlouho ve výčtu zážitků chyběl a jsem rád, že letos přišla příležitost. Děkuji Plzeňskému Prazdroji za dárkový půllitr s Kozlem a možnost zažít putování Po stopách Kozla.

Soutěž

Kdybyste chtěli také vyrazit, pošlete mi do komentářů odpověď na otázku: Kdo v roce 1870 zachránil pivovar Kozel? a pošlu vám vstupenku na stejnou prohlídku, kterou jsem si užil já. Odpovědi pište spolu se svým emailovým kontaktem, vyhrává první správná odpověď.

Pivovar Velké Popovice Kozel

Pivovar Velké Popovice

Pivovar Velké Popovice

Pivovar Velké Popovice Kozel

Prohlídka proběhla na pozvání Plzeňského Prazdroje a fotografie jsou zachyceny na Huawei P8 s BlackEye Clipper širokoúhlým objektivem.

Napiš komentáře

Nesbø vyplní rok bez Holea krví

Krev na sněhu
Jo Nesbø to po své návštěvě Prahy nemohl vydržet a přivezl novou knihu Krev na sněhu. Nejprve chtěl dvojdílný thriller zahalit do pseudonymu Tom Johansen, nakonec se na obalu objevilo jméno populárního severského autora. Dvojdílný, protože už na podzim se dočkáme pokračování více či méně souvisejícího s dnešním novým příběhem, uvidíme. Nemám rád, když si někdo dělá závěry jen podle momentální situace. Dosti možná Nesbø psal příběh nájemného vraha z knihy Krev na sněhu spolu se závěrem případů Harryho Holea. Nemůžu přeci bezduše mávnout rukou nad knihou jen, protože se mě držela myšlenka, že se jedná o výplň prázdného roku bez Holea. Dokud jsem nezačal číst.

Hrdinou v pravém smyslu slova nové knihy je Olav Johansen. Sebekritický, dyslektický, taky spravedlivý a dobrý jedině v zabíjení lidí. Holt někteří to mají těžké. Svou práci chcete provést dobře, s rozmyslem, beze stop. Olav si nejprve láme hlavu, proč šéf zadal vraždu vlastní manželky právě jemu a do jaké pozice ho to poté před šéfa postaví. Všechno v okamžiku než se roztočí kolotoč odvet, mafiánských bojů a nepříliš zabijácké duše Olava Johansena. Stále ve mně koluje pocit, že se Olav minul povoláním, jen neví, co se životem. Spokojenost je držák větší než lepidlo, i když jste pár cest zkusili.

5 momentů proč ANO číst

  1. Každý, kdo četl případy Harryho Holea, bude zvědavý na nový titul. Myslím, že nakonec překvapen, jak je hrdina jiný a vyprávění s odstupem velmi podobné.
  2. Krátkou knihou se dají vyplnit cesty vlakem nebo pár večerů před spaním. Jásám radostí, že 151 stránek mě příliš dlouho nezdrží od už chystané četby Kerouaca Na cestě.
  3. Chystá se film, alespoň podle informace, kterou přinesla Olga Biernátová. Jako milovník filmu, nejenže jsem měl možnost přečíst knihu před jejím vydáním, budu znát i námět filmu ještě než ho režisér začne vůbec točit. Nehledě, hraje-li tam DiCaprio nebo ne.
  4. Nájemný zabiják může být lidský. Hra se lvem mě přesvědčila, jaký pravděpodobně je život teroristy, Krev ve sněhu trochu zlidštila pohled na nájemné vrahy. Pokud nebudete jeho oběť, možná s ním rádi půjdete na pivo.
  5. Vychází dnes 4.6.2015. V knihkupectví bude jistě na pultu hned u dveří.
Napiš komentáře

4 dárky k mým narozeninám

Možná jsem to měl vydat ještě před narozeninami. Jako, aby se ostatní mohli inspirovat, čím mě potěšit. Obdarují mě pak nějakou kravinou, aby splnili společenskou povinnost, přitom je tu tolik zajímavých nápadů. Nejvíc mě překvapuje, že jsem na ně přišel až nyní, když mě napadlo je sepsat do jednoho článku. Takže: „Já nic nepotřebuju. Já nic nechci.“

Monitor

Nejvíce bych nepotřeboval a chci velký monitor k mému malému notebooku. Ach, technomilec. Už při koupi ultratenkého, příjemně malého notebooku jsem si představoval, že si na jednom stole udělám domácí pohodlí s velkou obrazovkou. A teď to nepotřebuji, dokud mi ji někdo nekoupí. On mě ten All In One počítač, který mi zapůjčilo Lenovo, za pár dní přesvědčí.

Sako

Myslíte, že mi bude slušet? Lehký doplněk k tričku nebo košili, co probudí styl. Na ostatních se mi líbí, tak bych ho mohl začít nosit taky. Navíc se hodí, když nebude parný letní den tam, kde svetr překáží. Půjdu do veselé barvy nebo střídmé tmavé?

Happy Socks

Když se rozhodnu pro šedou nebo tmavě modrou variantu saka, určitě to bude chtít vykompenzovat puntíkatou kombinací barev Happy Socks. Ponožky jsou lépe vidět než spodní prádlo, tak bych si raději přál právě ponožky. Když zvesela, pak pořádně. Myslím, že je stejně nedostanu a daruju je sám tomu, kdo se projeví, že je na stejné notě.

Výlet do Berlína

O návratu do Berlína mluvím dlouhé měsíce. Myslím si, že mě jeho první návštěva zaujala natolik, že dokud mě to nepustí, chci se vrátit právě tam. A taky protože je to do jedné ze světových metropolí poměrně blízko. Němčina mi nesedí, s hipstery dokážu určitý čas pobýt a nebyl jsem tam v žádném muzeu. Jestli jste se ještě nerozhodli, jaký dárek mi pořídit, ohledně Berlína mi stačí, když pojedete se mnou. Platí?

Napiš komentáře