Warning: Creating default object from empty value in /data/web/virtuals/1752/virtual/www/wp-content/themes/swatch/functions/admin-hooks.php on line 160
Tag Archives: Anděl

Dívka s velkým D ve jméně

Děti, čas od času se oni andělé zjevují. V podobě hezké slečny mě už po několikráté v životě. Naposledy jsem zaplesal na filmovém festivalu Finále v Plzni. Rozmýšlel jsem si, zda vybrat akreditaci na celý týden nebo jen hrstku z nabízených filmů. Uniknout takovou akci jsme si nemohl. A později jsem také nelitoval. Nabitý program záhy navazoval na paintballovou bitvu, o které jsem se ještě nerozepsal. Večerní zahájení a premiéra filmu Czech Made Man provázela myšlenka na vedle sedící slečnu. Pěkná tvářička opět neoslovená. Na druhý den se ale objevila dívka s velkým D ve jméně.  Menší  pohledná brunetka s pronikavě modrýma očima a krásným úsměvem. Andílek, který okouzlí na první pohled. Postávala před kinosálem čekajíc na talkshow s Terezkou Voříškovou a Kryštofem Hádkem. V tu chvíli šlo charisma herečky stranou a nemohl jsem z hlavy dostat dívku D. Bohužel jsem ji ztratil prvním krokem do sálu, ani pohledy do řad diváků nepomohly najít její tvář. Až tak se mi vryla do paměti, že jsem měl ohromnou chuť ji znovu potkat a konečně ji přivítat vlídným slovem. Moje bojácnost zatím vždy vyhrávala a sebevědomí po prohře s Miss K se už taky rozdrobilo.

Zamrzelo mě tedy, že úterní festivalový program nebyl okořeněn její přítomností. Vyčkat jsem musel až na večerní středeční pásmo studentských filmů. Přišla jako by nic, záhy po mém usazení na nečíslované židle a posadila se téměř za mě. Dojídala asi jogurt a nemohli ji uniknout moje pohledy na ní. Krása zářila a nenechala mě se soustředit. Dlouhé pásmo snímků, kromě vydařených vyjímek, mě donutil vymýšlet závěr dnešní noci. Jak a kde začneme konverzovat a rozvíjet náš společný program. Až jsem to nakonec přepočítal. Utekla rychleji než jsme čekal, zahalená do tmy při promítání a ztratila se z dohledu během okamžiku. Radost mi nepřinesla ani známá paní šatnářka, když mi potvrdila, že s kabátem se už z besedy vzdálila. A tak skončil další den bez jediného zápichu. Mezitím mi má zvědavost a do jsté míry i náhoda přinesla ovoce v podobě základních informací. Náhodou dívka D psala studentský blog pro festival a díky tomu jsme si mohl přečíst její názory na projekce a poohlédnout se po jejím studentském životě. Což se nakonec vždy ukazuje jako cesta do pekel. Snad už toto prokletí někdy prolomím.

Za čtvrtečního slunečného dne jsem si vyrazil do centra dění o několik hodin dříve. S lákadlem setkání, volného času a relaxu v parku. S frappé v ruce jsem si vyhlídl lavičku přímo naproti Měšťanské besedě, kde celé Finále probíhalo. Vlastně nebylo důležité ani tolik, kde si na chvíli odpočinu, ale ten pocit, že tam se mnou posedí pěkná slečna. Nejprve jsem měl pocit, že ji znám ze širšího rodinného kruhu, načež jsme tuto myšlenku rychle zabil. Dostatek prostoru nám umožnilo zabrat výhodné pozice, každý na protějším rohu čtyřlavičkového seskupení. Ještě jsem byl zmaten ze situace, kdy jsem svou zákaznickou kartou donutil pokladnu místní kavárny Crosscafé se restartovat. Přesto mi to nedalo ohlížet se po ní. Třeba jsem to neměl dělat, protože některé pohledy ve mně vzbuzovali pocit na přílišné opálení až vrozenou tmavou genetiku a příslušnost k jiné skupině. Proběhl krátký telefonní hovor s rodinou a můj cíl oslovit D mi nedovolil zkoušet jiný objekt. No což, byl jsem prostě zahleděný. A nebylo to dlouho od koncertového seznámení s Ivanou. Dopíjím frappé, letmo vidím, že ona se zvedá a každý na svou stranu od lavičky vyhazujeme kelímek do koše. Třeba i během těch pár minut čekala nějakou reakci. Zvláště, když lákavě vyhodila nožky na lavičku a pohledem směřovala ke mně. Jenže já nereagoval, resp. spíše jestli jsem si zase nevytvářel neexistující pohádku. Odběhla vlastně jen kousek dále na sluníčkem osvícenou stranu a posadila se o lavičku dál. A v tom mi to došlo. Vám snad ne?

Celou tu dobu, kdy já jsem přemýšlel o dívce D a vymýšlel teorie o seznámení, seděla vedle mě. Já netušíc, jsem se k ničemu neměl. Nepoznal jsem ji, za což si rvu vlasy ještě dnes. Ona mě možná od pohledu ano. Napsal jsem kamarádovi výstižnou sms: “Story? The end.” a obešel rychle náměstí. Vrátil se na místo činu a zkoumavě pohlížel, co dívka D udělá. Já tušil, že jsem tímto skončil tuto kapitolu a nemám šanci zvrátit pošramocený zážitek. Prostě jsem to vzdal. Vypařila se mi jako pára nad hrncem v plzeňských uličkách. S potěšením přišla až na večerní projekci Habermannova mlýnu. Já s myšlenkami na proběhlou talkshow s Martinem Dejdarem a Jiřím Lábusem jsem se jen letmo poohlédl po sále, kdežto se vyrojila v zástupu přicházejících lidí. A opět zaujala místo o dvě řady za mnou, jakoby si hlídala má záda a chtěla mít lepší přehled. To, co mě chybělo a ohlížení v zatemnělém sále na přehlednosti nepřidalo.

A už zase utíká, jak Popelka z bálu. Střevíček na schodech nezapomněla a já nemám nejmenší ponětí, kam její rychlé kroky mířily. Smutně posbírám bundu ze šatny a obvolávám přátelé, které na zelený čtvrtek popíjejí v mém domově dobré pivo. Nemohu být s nimi a tak jsem si chtěl den zpříjemnit s nějakou slečnou. Bohužel nevyšlo to. Vyprávím do sluchátka neveselý příběh s aktuálním závěrem a pokládám hovor. Vracejíc se na živoucí chodbu besedy se seznamuji s novinkami na twitteru a na tváři se mi rojí úsměv. Ona D prochází kolem a má pravá noha vykračuje…

Kdepak, jen předám váhu na druhou nohu a sleduji ji dál. Objednává si drink na baru a pravděpodobně se naše pohledy střetávají. Postávám daleko a jen nahlížím, musí si myslet, že jsem šmírák a takovou myšlenku jsem neunesl. Zbaběle a s nesmiřitelnou myšlenkou utíkám tentokrát já, seč mi nohy stačí, daleko pryč na kolej. Můj poslední festivalový den. Vím, že zde už ji nikdy nespatřím. Budu si muset najít jinou situaci, jiné místo. A později si říkám, že se budu muset omluvit. Proč? Co by vás napadlo po přečtení posledních řádků odstavce. Těch řádků, kterými ukončila dvojrecenzi čtvrtečního večera „opravdové“ Babičky a Kajínka. Film na který jsem měl také lístek, ale neunesl jsem pocit, že bych měl trávit několik desítek minut na nepříliš pohodlné židly a společně s ní. Snad jindy. Chci to, moc!

Teď mám akorát trošku paranoidní představy, že mě někdo sleduje, že jsou všichni spolčení proti mně a asi si netroufnu jít domů. 🙂

Miss K

Potkali se náhodou. On vycházel z obchodního domu, ona se rozloučila s kamarádkou a při letmém pohledu se na něj usmála. Po pár krocích se vydali stejným směrem. Zastavila se na tramvajové zastávce a on se za ní ohlédl s radostným pocitem a šťastným srdcem. Ne takhle to nebylo.

Poznali se vlastně na diskotéce. Přitančila k němu v rytmu Davidova Diskopříběhu a svůdnými pohyby se snažila jej dokopat k akci. Oslovil ji, odezíral ze rtů a nabídl jí drink. Strávili spolu dlouhou noc. Ha ha, určitě. Tak takhle taky ne. Jak to vlastně doopravdy proběhlo?

MISS K dívka s červeným kufrem

Dlouho zde píši příběhy o imaginární představě přítelkyně. Vystřídalo se v nich několik objevů, většina z nich anonymně. Ovšem poslední anděl už anonymní není. Slečna s červeným kufrem na kolečkách čekala na své objevení. Povím vám pravdivý příběh, za kterým jsem se před pár dny skrýval. Když každý píše jen o svých výhrách, nastávají deziluze. Tady přichází jedno zklamání, které na sobě nese ovšem něco pozitivního.

Ukázala si mi správný směr, kudy jít v cestě životem. Děkuji za úsměv. Má Miss K.

Přišla chvíle, kdy jsem dal přednost před jistotou sázce na divokou kartu. Naději na nový začátek. Kdo mě zná ví, že v neznámém prostředí se neumím otevřít. Prošel jsem kolem ní s myšlenkou zanechat šanci a sednout si na volné místo. Nestalo se tak. Táhla mě odvaha dokázat si více. Připomněla se situace stará asi půl roku, zatímco dříve jsem upocený a šťastný, že jsem stihl vlak, usedl ke slečně, dnes mi opět odsouvala svůj kufr tak, abych získal místo na nohy. Škoda jen, že všechny její odpovědi byli strohé. Pročítala si knížku občanského práva, zeptal jsem se proto na předem jasnou odpověď s cílem načít komunikaci. „Studuješ práva?“ „Jo,“ odvětila. Trvalo mi rozhodně déle rozhoupat se než praví pravidlo 3 vteřin. A abych to byl já, odmlčel jsem se, zatímco ona napsala smsku kamarádce. Pomyslel jsem si. Mohla znít nějak takto: „Zas sedí naproti mě a mlčí.“ Pravda byla jinde, asi psala příteli. Co já vím. Když už zaklapla vysouvací klávesnici svého smartphonu, pokračoval jsem v otrhané nitce tzv. dialogu. „Z čeho máš zkoušku?“ „Z občana.“ Napadlo mě: „náročný asi, co?“ V tom zazněla poslední slova. „No, celkem jo.“ Dostala mě svými ráznými souhlasnými odpovědmi a šmátráním v kabelce po sluchátkách s mp3. Od té doby jsem nevydal ani hlásku. Pozoroval jsem tmu za okny jedoucího vlaku. Čekala mě nejdelší cesta do Plzně za poslední roky. Nesnáším sluchátka! Vždycky utnou situaci a každý se odtrhne do vlastního světa hudby nebo myšlenek. Všimněte si, že holky toto dělají často. V tomto případě se prostě potřebovala učit. Já vím, ovšem v té chvíli bych jí uškrtil. Lepší je říci neotravuj nebo něco podobného. Tak jako předchozí měsíce jsem ji jedním okem pozoroval a v jejích pohybech bych vyčetl zájem. Asi nejsem dobrý čtenář.

Od té doby uplynula nějaká doba. Téměř jsem zapomněl. Mezitím jsem udělal jednu chybu, která ovšem nemá žádný vliv na situaci. Kapitol života bylo mnoho, pokud by o Miss K měla být jedna kniha, tak zde možná končí. Já za těmito řádky vidím ještě pár nepopsaných listů. Tak by to mělo zůstat. Ale zajímá mě, který anděl se na mě usměje příště. Co kdybych jej ulovil na mnou milovanou čokoládu?

Mikulášská

Tradice Mikuláše a pekelně strašného čerta se u nás drží roky. S rostoucím věkem podobně jako Vánoce změnily pointu, ale kouzlo se uchovává. Jako děti jsme čekali na výslužku po pracně naučené básničce, dnes si raději připijeme na zdraví. V Chomutově máme 5. prosinec léta spojený s rozsvícením stromečku a také setkání naší přátelské party. Časy na které rád vzpomínám a ještě raději se jich zúčastňuji. Rok co rok se těším na krásný ohňostroj, ale začínám se bát, že už jsem přesycen světelnou show. Málo který mě dokáže plně nadchnout. O celé mikulášské nerozhoduje, kde jste ale s kým tam jste. Nejen včera jsem se přesvědčil, že se setkávám jen s těmi nejlepšími lidmi, kteří dokážou pomoci, pobavit a všemi způsoby zvednout náladu. I díky jejich podpoře tu teď můžu psát tyto pěkná slova. Už před odchodem na chomutovské náměstí, kde to celé začalo, jsem prohlásil:

Read More…

Nad Nocí se stahují mračna

Pokud patříte ke skupině lidí, kteří mají rádi rozmanitou hudbu, zajímavé lidi a originální nápady, stejně jako já, pak jste si nejedenkrát zapnuli program ČT2 chvilku před sobotní půlnocí. Živé vysílání Pavla Anděla nám vždy nabízelo a nabízí skvělé hosty, mezi nimiž nechyběli zahraniční hvězdy jako např. Living Colour. Nový koncept České televize nepočítá s podobnými pořady a ruší mj. Pětku v Pomeranči a možná i Krausovo Uvolněte se, prosím, kde se chystá tvrdá cenzura.

s1537405278_3056[1]David Kraus Je dost mozne ze zkonci v Prosinci Uvolnete se.Chtej Tatu kontrolovat v tom co rika a bude rikat je to jak za komousu.jeste by jsme s kapelou mohli delat prehravky. Facebook 12.11.2009

Read More…

Strážní andělé

Jsou mezi námi, vídám je poměrně často, avšak je jich málo. Díky bohu však za ně. Potěší už jen pohledem, bez nich by se žilo těžce. Bez spřízněné duše jsou tak jediným, vyjma nejbližších přátel, zpestřením života. Važme si jich, jsou prchliví.

Prvního svého anděla jsem potkal v páté třídě základní školy, díky shodě mnoha okolností. Štěstí!? Ovlivnil můj život v několika ohledech a stále je prvním. Dokázal zlepšit náladu, ale i ztrpčit chvíle osobního volna. Bylo něco, co jsem neviděl? Žil jsem ve stínu vlastního pohledu? Možná se to někdy dozvím, nepředbíhejme.

Read More…