Tag Archives: dívka

Trochu osolený příběh

Je to už nějaký měsíc zpět, kdy jsem dostal nápad napsat příběh z reality jedné ulice. Té, kde se denně proběhne stovky lidí a z jedné plzeňské kavárny je tu na ně zajímavý pohled. Překvapila mě situace, kdy zákazníci kavárny přihlížejí na spěchající davy a popíjejí u toho oblíbenou kávu. Co se jim tak asi honí hlavou? A jaké příběhy těch lidí si představují? Přišel jsem si to vyzkoušet sám a předkládám vám trochu osolený příběh z živé reality.

Příběh začíná nemilou situací. Namísto připravené objednávky oznamuji, že si dám Latté bez příchutě, tak jako vždy. Ochutnávka cappuccina bude muset počkat na jindy. Zmátla mě prostě běžná situace a další úder přišel ve chvíli, kdy překvapená pokladní mi oznamuje, že moje zákaznická karta není funkční. Měla platit pouze během filmového festivalu, o čemž mi nikdo nedal vědět, a tak paní usoudila, že když nedává min. 10% slevu nemusím ji používat. Ale lehce přejděme k pohledu z výlohy kavárny na ulici.

Z teplého našedlého dne se vyrojil malý deštík a lidé utíkají před kapkami vody. Procházejí sem a tam, jen slečna ve fialovém svetříku postává u vchodu do kavárny. Čeká na svého přítele? Kdepak, pozdravila se s obtloustlejší známou. Vešli dovnitř a debatují. Tu dostávám vzkaz, že twitterka Petra bude zrovna procházet kolem, navrhuji, aby mě přišla pozdravit. Poohlížím se z okna a překvapuje mě jednolitost barvy deštníků. Tmavé tóny převládají a nikdo si nedělá starosti, že i v těchto dnech by mohl ukázat svou veselou náladu. Vchod do pošty naproti nepraská ve švech, nač by taky měl, když tam čeká jen samá byrokracie. Ale i v tuto nepěknou zamračenou chvíli je to krásný pohled na mladá děvčata. Sukýnky, topy, sladké úsměvy. Mám z toho radost.

Jen natáhnu ruku a mohl bych si přidat trochu cukru, ale nepotřebuji. Sladký život mám dnes už tak dost. A tenhle nápad mě baví. Možná se jindy na odlišném místě zopakuje. Pokrývka hlavy proti dešti se dá vyřešit i nápaditě, přetáhnu mikinu a jsem suchá. Asi tak si poradila kolemjdoucí slečna. Někdo prochází sám, jiný ve dvou. Asi tak, jak je každému vhod. Já se rád procházím po městě sám, nemusím na nikoho čekat, vyčistím si myšlenky a můžu směr cesty změnit naprosto okamžitě. Zrovna jsem si říkal, že na těch kolejích dlouho nepřejela žádná tramvaj a už je tu. Nepříliš plná, přesto si babičky nemají kam sednout. Usrknu si svého Latté a už pokračuji v dalších větách. Občas se někdo poohlédne po mém notebooku, asi tak jako já po zákaznicích, když vysedávají u okének. Zmrzlina, káva s sebou a deštníky, to dnes většina plzeňáků drží v ruce. Ještě, že tu není takový shon jako na Václaváku. Nerad vrážím do cizích lidí. Asi venku přituhuje a bude zima. Zůstanu tu tak dlouho, dokud se neobjeví sluníčko. Jsem totiž nalehko.

Víte, že v této kavárně se často sházejí ty nejpěknější děvčata z okolí? To abych prošel všechny stolky a seznámil se. Prý mě kolemjdoucí poznávají, to mě těší. Jen já bych si měl více všímat. Třeba toho malého chlapečka, co podupuje před poštou. Má na sobě stylovou červenou kšiltovku a zelené tričko. Maminka datluje do telefonu vedle něho důležitou sms. Bum. A to by se stávat nemělo. Kroupy ještě nepadají, ale starší zákaznice už ano. To bude jen potlučení. Latté už dopíjím. Příběh nemá žádnou pointu a ucelený styl, ovšem to nebyl účel celého tohoto nápadu. Přeci, když se rozhlížíte kolem sebe, neznáte celou story kolemjdoucích. Ani těch, co si ukazují, asi ne na vás. Ale pěkné holky to byly. U pultu mají frmol, zákusky vypadly lákavě, ovšem nemám na ně chuť. Co různorodých etnik a lidí se najde na ulici a každý má jiné trápení. Když se dva náhodní lidé setkají, není zaručeno, že jejich myšlenky najdou společnou řeč. Spící miminko v kočárku se má přesto nejlépe. Má jedinou starost a to se najíst. Jen počkej až začne řvát.

A tohle nemám rád, když spěchající sanitka nemá prostor projet zaplněnými ulicemi. Nezodpovědní řidiči si nenechají poradit. Jenže to při pohledu na dvě krásné dívky u pultu trochu mění situaci, škoda že se schovávají za roh. Letos asi frčí růžová, to tílko jedné z nich ve mně vzbuzuje choutky. Ale poslouchat se nemá, ještě, že přes sklo není slyšet. Ten rozhovor dvou přátel slečny a kluka přímo přede mnou asi bude zajímavý. Směje se. Ona. Pozdraví se, procházejí jen kolem sebe a poznávají známé tváře. Toto se mi v Plzni také stává často a jak jsem rád, že za poslední roky jsem poznal mnoho nových lidí. Přesto ale nejbližších přátel zůstává jen pár. Kouknu se na hodinky a zjišťuji, že tu pozoruji už tři čtvrtě hodiny. Nepotřeboval jsem ani trochu osolit živou realitu a jen popisoval surově to, co se odehrává na Solní ul. v Plzni. Vedle mě se vystřídalo pár zákazníků, maminka s dětmi, mladý pár, zralá žena s papírovou taškou a pravděpodobně manželská dvojice. Všichni ti měli štěstí, že se nestali terčem tohoto článku. Mám na ně špatný výhled, ovšem nikdo jiný neunikl. Byl jsi to ty, kdo prošel ve čtvrtek 12.5.2011 po půl druhé odpoledne před Crosscafé v Sadech Pětatřicátníků? Příště si najdu jiné místo se odlišnými příběhy. A balím svou klávesnici. Pro dnešek to stačí.

Btw, zákaznická karta podle internetového účtu stále funguje a přičítá body za nákup. Ovšem na email mi nikdo neodpověděl.

Dívka s velkým D ve jméně

Děti, čas od času se oni andělé zjevují. V podobě hezké slečny mě už po několikráté v životě. Naposledy jsem zaplesal na filmovém festivalu Finále v Plzni. Rozmýšlel jsem si, zda vybrat akreditaci na celý týden nebo jen hrstku z nabízených filmů. Uniknout takovou akci jsme si nemohl. A později jsem také nelitoval. Nabitý program záhy navazoval na paintballovou bitvu, o které jsem se ještě nerozepsal. Večerní zahájení a premiéra filmu Czech Made Man provázela myšlenka na vedle sedící slečnu. Pěkná tvářička opět neoslovená. Na druhý den se ale objevila dívka s velkým D ve jméně.  Menší  pohledná brunetka s pronikavě modrýma očima a krásným úsměvem. Andílek, který okouzlí na první pohled. Postávala před kinosálem čekajíc na talkshow s Terezkou Voříškovou a Kryštofem Hádkem. V tu chvíli šlo charisma herečky stranou a nemohl jsem z hlavy dostat dívku D. Bohužel jsem ji ztratil prvním krokem do sálu, ani pohledy do řad diváků nepomohly najít její tvář. Až tak se mi vryla do paměti, že jsem měl ohromnou chuť ji znovu potkat a konečně ji přivítat vlídným slovem. Moje bojácnost zatím vždy vyhrávala a sebevědomí po prohře s Miss K se už taky rozdrobilo.

Zamrzelo mě tedy, že úterní festivalový program nebyl okořeněn její přítomností. Vyčkat jsem musel až na večerní středeční pásmo studentských filmů. Přišla jako by nic, záhy po mém usazení na nečíslované židle a posadila se téměř za mě. Dojídala asi jogurt a nemohli ji uniknout moje pohledy na ní. Krása zářila a nenechala mě se soustředit. Dlouhé pásmo snímků, kromě vydařených vyjímek, mě donutil vymýšlet závěr dnešní noci. Jak a kde začneme konverzovat a rozvíjet náš společný program. Až jsem to nakonec přepočítal. Utekla rychleji než jsme čekal, zahalená do tmy při promítání a ztratila se z dohledu během okamžiku. Radost mi nepřinesla ani známá paní šatnářka, když mi potvrdila, že s kabátem se už z besedy vzdálila. A tak skončil další den bez jediného zápichu. Mezitím mi má zvědavost a do jsté míry i náhoda přinesla ovoce v podobě základních informací. Náhodou dívka D psala studentský blog pro festival a díky tomu jsme si mohl přečíst její názory na projekce a poohlédnout se po jejím studentském životě. Což se nakonec vždy ukazuje jako cesta do pekel. Snad už toto prokletí někdy prolomím.

Za čtvrtečního slunečného dne jsem si vyrazil do centra dění o několik hodin dříve. S lákadlem setkání, volného času a relaxu v parku. S frappé v ruce jsem si vyhlídl lavičku přímo naproti Měšťanské besedě, kde celé Finále probíhalo. Vlastně nebylo důležité ani tolik, kde si na chvíli odpočinu, ale ten pocit, že tam se mnou posedí pěkná slečna. Nejprve jsem měl pocit, že ji znám ze širšího rodinného kruhu, načež jsme tuto myšlenku rychle zabil. Dostatek prostoru nám umožnilo zabrat výhodné pozice, každý na protějším rohu čtyřlavičkového seskupení. Ještě jsem byl zmaten ze situace, kdy jsem svou zákaznickou kartou donutil pokladnu místní kavárny Crosscafé se restartovat. Přesto mi to nedalo ohlížet se po ní. Třeba jsem to neměl dělat, protože některé pohledy ve mně vzbuzovali pocit na přílišné opálení až vrozenou tmavou genetiku a příslušnost k jiné skupině. Proběhl krátký telefonní hovor s rodinou a můj cíl oslovit D mi nedovolil zkoušet jiný objekt. No což, byl jsem prostě zahleděný. A nebylo to dlouho od koncertového seznámení s Ivanou. Dopíjím frappé, letmo vidím, že ona se zvedá a každý na svou stranu od lavičky vyhazujeme kelímek do koše. Třeba i během těch pár minut čekala nějakou reakci. Zvláště, když lákavě vyhodila nožky na lavičku a pohledem směřovala ke mně. Jenže já nereagoval, resp. spíše jestli jsem si zase nevytvářel neexistující pohádku. Odběhla vlastně jen kousek dále na sluníčkem osvícenou stranu a posadila se o lavičku dál. A v tom mi to došlo. Vám snad ne?

Celou tu dobu, kdy já jsem přemýšlel o dívce D a vymýšlel teorie o seznámení, seděla vedle mě. Já netušíc, jsem se k ničemu neměl. Nepoznal jsem ji, za což si rvu vlasy ještě dnes. Ona mě možná od pohledu ano. Napsal jsem kamarádovi výstižnou sms: “Story? The end.” a obešel rychle náměstí. Vrátil se na místo činu a zkoumavě pohlížel, co dívka D udělá. Já tušil, že jsem tímto skončil tuto kapitolu a nemám šanci zvrátit pošramocený zážitek. Prostě jsem to vzdal. Vypařila se mi jako pára nad hrncem v plzeňských uličkách. S potěšením přišla až na večerní projekci Habermannova mlýnu. Já s myšlenkami na proběhlou talkshow s Martinem Dejdarem a Jiřím Lábusem jsem se jen letmo poohlédl po sále, kdežto se vyrojila v zástupu přicházejících lidí. A opět zaujala místo o dvě řady za mnou, jakoby si hlídala má záda a chtěla mít lepší přehled. To, co mě chybělo a ohlížení v zatemnělém sále na přehlednosti nepřidalo.

A už zase utíká, jak Popelka z bálu. Střevíček na schodech nezapomněla a já nemám nejmenší ponětí, kam její rychlé kroky mířily. Smutně posbírám bundu ze šatny a obvolávám přátelé, které na zelený čtvrtek popíjejí v mém domově dobré pivo. Nemohu být s nimi a tak jsem si chtěl den zpříjemnit s nějakou slečnou. Bohužel nevyšlo to. Vyprávím do sluchátka neveselý příběh s aktuálním závěrem a pokládám hovor. Vracejíc se na živoucí chodbu besedy se seznamuji s novinkami na twitteru a na tváři se mi rojí úsměv. Ona D prochází kolem a má pravá noha vykračuje…

Kdepak, jen předám váhu na druhou nohu a sleduji ji dál. Objednává si drink na baru a pravděpodobně se naše pohledy střetávají. Postávám daleko a jen nahlížím, musí si myslet, že jsem šmírák a takovou myšlenku jsem neunesl. Zbaběle a s nesmiřitelnou myšlenkou utíkám tentokrát já, seč mi nohy stačí, daleko pryč na kolej. Můj poslední festivalový den. Vím, že zde už ji nikdy nespatřím. Budu si muset najít jinou situaci, jiné místo. A později si říkám, že se budu muset omluvit. Proč? Co by vás napadlo po přečtení posledních řádků odstavce. Těch řádků, kterými ukončila dvojrecenzi čtvrtečního večera „opravdové“ Babičky a Kajínka. Film na který jsem měl také lístek, ale neunesl jsem pocit, že bych měl trávit několik desítek minut na nepříliš pohodlné židly a společně s ní. Snad jindy. Chci to, moc!

Teď mám akorát trošku paranoidní představy, že mě někdo sleduje, že jsou všichni spolčení proti mně a asi si netroufnu jít domů. 🙂

Bezduché postesknutí, beze smyslu

Asi bych vám měl připomenout okolnosti, protože život nyní se nemusí podobat velikonočnímu pondělí 2010. Kromě titulku posledního článku Bez Blogování nelze žít jsem si také pomyslel, že jsem závislý – závislý na alkoholu a přátelích. To první pomineme, stává se, naopak druhé nelze léčit a sám ani nechci. V obláčkových bublinkách známých z komiksů se vypisují slova jako “musím zapomenout” a “najdi si jinou pro lepší vzpomínky”.

Read More…

Ženy vládnou světu, nenápadně

the_whisper_by_hybrid4u

Stále se nám chlapům motají v hlavě. Myslíme na ně, ovládají nás nepřímo a určují tak kroky, kterými si brázdíme cestu životem. Uděláme pro ně mnoho věcí a často chybujeme. Stává se tak z pocitu, udělat všechno dobře. Každý z nás si to musí uvědomit. Berte na vědomí, že jinak to není. Ať si připouštíte cokoli. Neříkám, že to musí být špatně. Nenápadně se vkradli do mozku, odkud nitkami si s námi hrají jak s loutkami. Někdo je dokáže nevnímat, jiný cítí ty nepřirozené pohyby. Já čas od času nevím, co si mám počít. Je to tak, když se zdravý rozum (mužská intuice) pere s tou ženskou nadvládou. Mnohokrát prohrála intuice a často to skončilo špatně. Neznám lék na svobodné myšlení a bojím se, že žádný neexistuje. Rady, které po zveřejnění zaplní komentáře vyzkouším, ovšem moc nevěřím, že uspějí. Je naprosto jasné, že mnohem větší chyby dělá nezadaný (zoufalý) muž – můj případ. Ale nemůžu potvrdit, že zbytek zadaných není tak trošku pod pantoflem. Jak známá slovní hříčka, do které jsem se nikdy nepouštěl. Prostě se snažím zalíbit a mám radost, když uvidím úsměv na druhé straně.

Ať už chybí ženy v jakémkoli prostředí a každý je postrádá jinde. Já jsem toho názoru, že stejně si své názory prosadí. Vždyť podívejte se do očí dívky na obrázku, kdo by odolal. Pak už jen hodiny myslíte na to, co jste udělali a jak si vaše pohyby vyložila ona. Víte, že rád strávíte čas u společenské hry z vlastní vůle, zatímco je to její předem určený krok. Už v Ráji začal Adam bláznit, když uviděl Evu. Jsou tady, aby měl život chaos. Aby se stávali události nejasnými. Nikdo neví, co přijde zítra. A jestli v tom ona nemá prsty.

Obrázek: Deviantart.com

Život ve lži

Nejhorší je lhát sám sobě. Žít ve mystifikacích, ať už jsou zamýšleny sebelépe. Kdo tomu propadne, skončí v pekle. I mě někdy napadá, jestli si nenalhávám a pro dobro myšlenek se neutápím ve vymyšlené realitě. Snů se bojím. S tím je spojeno chování vůči okolí. V přetvářce se snažím utajit pravdu, o které přemýšlím. Mlčením, letmými pohledy skrývám cestu do duše. Probouzím se zpocený ze světa vysněné reality. Není však naopak toto lež a pravý život ten, který chci? Sám nevím. Nevím, kdo jsem, co chci.

Na jednu stranu hledám náznaky ve všem, co se šustne. Na stranu druhou vím, že tyto sny se nemohou reálně vyplnit. Stejně si pro dobro všech přeji úplně jiný závěr a hledím do budoucnosti, kde budu v roli služebníčka. Jak už jsem se zmínil, přesný střih ve vztazích napomáhá zapomenout. Ovšem nemusel by to být tento případ. Jen se zrovna nabízí srovnání s podobnou situací. Ovšem je to jen část mého života. Útulný kout dušičky, do které rád zaskočím při volné příležitosti. A dá se říci, že často. Skoro se v něm vyžívám. Tak než zas zavítám, skočím si pro tentokrát do sousední předsíňky. A budu doufat, že tam mě nic nepřekvapí.