Tag Archives: kniha

Bauhauss všude kam se podíváš

B jako Bauhauss Název Bauhauss se kolem mě objevoval v posledních měsících častěji než dřív. Potom je jasné, že jsem po knížce B jako Bauhausssáhl. V září jsem bydlel v hotelu poblíž muzea Bauhauss-Archiv v Berlíně. Hned 2 měsíce na to studenti Stunome postovali fotky z výstavy. Příště musím taky dovnitř. Termín Bauhauss se objevoval také kolem výstavního prostoru DOX v Praze, jenž jsem letos konečně objevil i já sám. Navštívil ho autor knihy ředitel londýnského Design Musea, kritik a držitel řádu britského impéria Deyan Sudjic. S neskrývavým zájmem o umění, design a vše pěkné kolem nás, jsem se na jeho přeloženou sbírku témat řazených podle písmen abecedy těšil. Snadné se orientovat a číst po kapitolách jednotlivě věnovaných třeba filmu, Kaplickému, Youtube nebo G jako Grand Theft Auto.

Během jízdy metrem zvládnete přečíst po částech Sudjicův pohled a souhrn na moderní svět. Z odezvy, kterou mám, bude sbírka lidem pohybujícím se v umění den co den připadat jako dětská encyklopedie. Představil široké veřejnosti povrchní nástin oblastí, kterým věnoval svou část života. Zorientování se v oboru. Jako kdybych dostal nutkání zajít do muzea. Když mě čtení inspiruje, baví mě to. Ačkoliv nebudu působit alternativně ani nóbl (pozn. blogera popíjí při psaní aeropress), styl tzv. encyklopedie mi vyhovovuje.

Následně jsem zatoužil si obraz na ředitele Muzea designu v Londýně udělal sám. Muzeum sídlí poblíž Tower Bridge, přesto jsem ho během mých procházek Londýnem minul. Deyan Sudjic vede tento prostor od roku 2006. Vystudoval architekturu v Edinburghu, roku 1983 založil časopis Blueprint a mezi lety 2000 a 2004 byl šéfredaktorem milánského měsíčníku Domus zaměřeného na architekturu a design. Pracoval jako kurátor v Glasgow, Istanbulu a Kodani, psal kritické články o architektuře a designu do deníků The Observer a The Sunday Times a byl děkanem Fakulty umění, designu a architektury při Kingstonské univerzitě. B jako Bauhauss rozhodně nebyla jeho první kniha, ale s jeho předchozími nemám žádnou zkušenost. Přál bych si, aby vám Bauhauss načrtl jak umění může být rozmanité. A navedl o něčem přemýšlet.

Islandská Planina

Planina obálkaKnížek severských autorů jsem v poslední době přečetl dost. Jejich kultura a cit pro vyprávění je jedinečné. Tentokrát islandský thriller nebyl výjimkou. Planina ve vydavatelství Kniha Zlín poutá studenou tajemnou modrou obálkou se stínohrou čtyř postav. 267 stran autora Steinara Bragiho nabízí napínavé víkendové čtení. V průběhu příběhu se ocitneme až v hororovém světě, tak jsem si sám připadal.

Dva mladé páry se psem se vydají na výlet z přístavního města Reykjavík na planinu středního Islandu. Během cesty zabloudí v mlze, uhnout z trasy a narazí do osamělého domu uprostřed ničeho. Dům obývají babička s dědečkem, se kterými se od počátku nezdá být všechno v pořádku, a tak by se čtveřice mladých zbloudilců raději hned vypařila zpět domů. Největší část příběhu je postavená na odlišnosti osobností jednotlivých postav. Autor se v mnohém věnuje popisu mladých párů a vztahy mezi nimi. Sebestředný alkoholik z bohatých poměrů Hrafn cestuje se svou ženou terapeutkou Vigdís, která v mládí přišla o maminku. Doprovází je Egil pomatenec, zakomplexovaný kluk, který by nejraději ulovil Vigdís, a mladá nymfomanka a novinářka Anna.

Surový a drsný sever je dobrým podkladem pro tyto nesourodé postavy a dává šanci rozehrát až hororovému příběhu. Kdo se rád bojí, bude se mu Planina líbit. Nemusíte mít strach s příliš otevřenému strašidelnému vyprávění, mnohé se odehrává v náznacích islandské mystiky. I když tento svět dobře neznám, dokázal jsem se ztratit spolu s postavami v temném lese, přičemž mi to nepřišlo ani trochu divné. Stejně jako po titulcích promítání kina, vydržte do úplného konce. Nikdy nevíte, co vás překvapí.

Děkuji za zapůjčení Kniha Zlín

O králíčkovi, který chtěl usnout

O králíčkovi, který chtěl usnoutUsínám. Naposledy mě zaujala knížka o králíčkovi, kterou by rodiče měli předčítat dětem před spaním. Představoval jsem si pohádku s velkými ilustracemi, co děti baví při předčítání nejvíce. Natahují ruce a ukazují na obrázky, jako jsme to dělali asi všichni. Jenže do rukou se mi dostala pohádka švédského psychologa Carla-Johana Forsséna Ehrlina, který na to šel poněkud vědecky. Alespoň takový dojem mám.

Stránky krátkého příběhu zaujmou pěknými kresbami tužkou a pastelkami, které mi připomínají dětství. A také upoutají nevšedním využitím tučného písma a kurzívy. Lépe řečeno jednoduchým návodem jakým hlasem a mimikou předčítat. Jak vás nejspíše napadlo, hravé čtení bude bavit nejmenší mnohem více. Sám autor to má dobře spočítané. Trochu za čáru mi přišlo neustálé opakování příkazu SPI. Zdůrazňování společného usínání hlavní postavy malého králíčka a vašeho dítěte. Jestli funguje, nemůžu jako svobodný bezdětný zodpovědně říci, ale třeba vyzkoušíte na svých ratolestech sami. Pokud prcek usne dřív, než příběh skončí, nic se nestane. Podle návodu máte pokračovat ve čtení až dokonce. Nejsem ani malý, ale sám bych byl do úplného závěru zvědavý, zda mě rodič bude pořád štvát svým SPI, ještě než to na mě naplno přijde.

Sugesce, naprostá únava před ulehnutím a dobrá pohádka, to všechno nejspíš zafunguje na zlepšení usínání. Jako malý jsem rád usínal u nahrávek z audiokazet. Nezapomínal bych proto číst dětem. V knihkupectví stejně jako při výběru této knihy ke čtení by mě zaujala obálka. Stojí za to alespoň třikrát zkusit předčítat svým potomkům. Uvidíte, jak se vžijete do hry se hlasem. Je to návykové.

Jo Nesbø – Půlnoční slunce

Půlnoční  slunceNejprve na jaře přišel trochu jiný Jo Nesbø. S krátkým příběhem a 5 důvody proč číst. Nastupující díl Krve na sněhu nese větší titulek Půlnoční slunce, aby bylo trochu znatelné, že obě vyprávění nemají spolu tolik společného. Spojitost se překrývá jen v mafiánské duši postavy Rybáře. Upíše se mu svou krví John Hansen, jenž svým chováním zamotá svůj budoucí osud. Zapříčinil chybu v prácičce pro Rybáře a vysloužil si trest likvidace jeho osoby. Když jsem si celý příběh znovu odvyprávěl před psaním tohoto článku, došlo mi, že Půlnoční slunce nemá téměř žádné překvapení nebo nesdělitelný závěr. Jakoby vše plynulo příliš rychle, přesto s mírným náznakem, že Nesbův styl je blízko.

Hansenovi se podařilo uniknout před pronásledováním mafie. Schovat se v kostele, následně v horách u půvabné dcery kazatele Lei. Svobodný život a naděje beze smrti rozehraje vztah mezi hrdinou dnešního příběhu a jeho zachránkyní. Lei manžel se z mořské výpravy na lovu nevracel, až ho místní prohlásili za mrtvého. To je šance, jak začít s Hansenem nový život. Do doby než mu opět začne být v patách mafie z prvních stran knihy.

Snadný krátký příběh pro většinu čtenářů na jeden večer vyplní vhodně volnou chvíli. Najdeme v ní stejné rysy jako ve vydání Krev ve sněhu I. V úvodu jsem zmínil, že děj plyne bez překvapení, čemuž hraje pro svižnost vyprávění. Na závěr nenastane zklamání, nýbrž pocit z dobré jednohubky a chuť vrátit se ke známému Jo Nesbø, ať už máte rádi kteroukoli z jeho předchozích knížek. Při pohledu na hodinky si uvědomíte, že před spaním máte ještě čas alespoň načít takový příběh.

Jo Nesbø – Syn

Jo Nesbo - SynV záplavě podzimní nálady a sychravého počasí se čtenáři nemohli dočkat velkého knižního čtvrtku. Před víkendem dovezli do knihkupectví mnoho novinek a taky já se vrátil k dlouho rozečtené knize. Prodloužené večery k tomu vybízejí. Pokud váháte, kterou novinku otevřít, Jo Nesbø se svým příběhem Syn může být dobrou volbou. Pro fanoušky autora určitě.

Nikdy dřív by se mi nezdálo, ještě v letech, kdy jsem nečetl, že se k jednomu autorovi budu vracet během roku tak často. Poté, co během jara zamrzla linie vyšetřovatele Harryho Holea prozatím poslední knihou, vzápětí se na české půdě objevily tenké příběhy Krev na sněhu a v blízké době Půlnoční slunce (Krev na sněhu 2). Takové, jenž nenasytily dostatečně kručící žaludky po Holeahovi. Lék Jo Nesbø přivezl v podobě krimi nazvané Syn. Nadějně navazuje na způsoby vyprávění, které známe, očekáváme a miliony lidí po celém světě si tolik oblíbili. Obměna z mého pohledu přišla v postavách a alespoň pocitově (možná právě po odlišné knize Krev na sněhu) ve svěžím duchu Nesbovské krimi. V prvních kapitolách jsem měl takový pocit, jako když se vracím po dlouhé době domů. Nejprve cítím zmatení, trochu dezorientace v prostředí, ale vše s pocitem dobrého domova, který mě vzápětí vítá svou náručí. Poznávám jeho rysy, rozjímám uvolnění.

Dějová linka se rozbíhá ve vězení, kde postava Sonny se těší značné oblibě, protože slouží ostatním vězňům jako zpovědník. Svým soucitem naslouchá jejich přiznání a uděluje rozhřešení. Působí, jakoby do cely nepatřil. V ubíhajících měsících se dozvídá o tajnostech svého otce, ani v takovém okamžiku neočekává obrat svého života o sto osmdesát stupňů. Do cesty se proplete vrchní komisař oddělení vražd Šimon Kéfas, kolega Sonnyho otce. Mezi nasloucháním spoluvězňům se jednoho dne objevila velmi nečekaná indicie, která donutila syna přehodnotit svůj dosavadní postoj. A rozhodl se řešit situaci venku za zdmi věznice po svém. Podobně jako Sonny, si nejprve nebudete se situací vědět rady a zpočátku převládne zmatení, o kterém jsem psal. Nástupem napětí a snad nedočkavostí konce stejně jako já poznáte, že se na vlnách příběhu pohybujete známými cestami po kterých Jo Nesbø umí dobře vést.