Tag Archives: kniha

Nesbø vyplní rok bez Holea krví

Krev na sněhu
Jo Nesbø to po své návštěvě Prahy nemohl vydržet a přivezl novou knihu Krev na sněhu. Nejprve chtěl dvojdílný thriller zahalit do pseudonymu Tom Johansen, nakonec se na obalu objevilo jméno populárního severského autora. Dvojdílný, protože už na podzim se dočkáme pokračování více či méně souvisejícího s dnešním novým příběhem, uvidíme. Nemám rád, když si někdo dělá závěry jen podle momentální situace. Dosti možná Nesbø psal příběh nájemného vraha z knihy Krev na sněhu spolu se závěrem případů Harryho Holea. Nemůžu přeci bezduše mávnout rukou nad knihou jen, protože se mě držela myšlenka, že se jedná o výplň prázdného roku bez Holea. Dokud jsem nezačal číst.

Hrdinou v pravém smyslu slova nové knihy je Olav Johansen. Sebekritický, dyslektický, taky spravedlivý a dobrý jedině v zabíjení lidí. Holt někteří to mají těžké. Svou práci chcete provést dobře, s rozmyslem, beze stop. Olav si nejprve láme hlavu, proč šéf zadal vraždu vlastní manželky právě jemu a do jaké pozice ho to poté před šéfa postaví. Všechno v okamžiku než se roztočí kolotoč odvet, mafiánských bojů a nepříliš zabijácké duše Olava Johansena. Stále ve mně koluje pocit, že se Olav minul povoláním, jen neví, co se životem. Spokojenost je držák větší než lepidlo, i když jste pár cest zkusili.

5 momentů proč ANO číst

  1. Každý, kdo četl případy Harryho Holea, bude zvědavý na nový titul. Myslím, že nakonec překvapen, jak je hrdina jiný a vyprávění s odstupem velmi podobné.
  2. Krátkou knihou se dají vyplnit cesty vlakem nebo pár večerů před spaním. Jásám radostí, že 151 stránek mě příliš dlouho nezdrží od už chystané četby Kerouaca Na cestě.
  3. Chystá se film, alespoň podle informace, kterou přinesla Olga Biernátová. Jako milovník filmu, nejenže jsem měl možnost přečíst knihu před jejím vydáním, budu znát i námět filmu ještě než ho režisér začne vůbec točit. Nehledě, hraje-li tam DiCaprio nebo ne.
  4. Nájemný zabiják může být lidský. Hra se lvem mě přesvědčila, jaký pravděpodobně je život teroristy, Krev ve sněhu trochu zlidštila pohled na nájemné vrahy. Pokud nebudete jeho oběť, možná s ním rádi půjdete na pivo.
  5. Vychází dnes 4.6.2015. V knihkupectví bude jistě na pultu hned u dveří.

Jak jsem se naučil číst

Právě čtu

Právě jsem dočetl Vesmír v tweetech z nakladatelství Kniha Zlín a krátce předtím Buzíčky od Jana Folného. Obě knihy naprosto jiné, obě mi trvalo přelouskat odlišnou dobu a jednu jsem četl z papírových stránek, druhou nejprve ze čtečky poté nejčastěji na mobilu. Takový je můj rozmanitý čtenářský život, který jsem ještě na škole úspěšně potlačoval.

Jeden neduh se mě stále drží. Nečtu příliš rychle, stránkami otáčím opatrně, kapitol se jen tak nevzdávám. Zatímco kamarádka má knihu přečtenou za víkend, já ji při zapůjčení poprvé otevřu až po měsíci a čtvrt rok poté hlásím přečteno. Po pubertě jsem se vlastně naučil číst, vydržet u knížky a užít si to. Musel proto být důvod a impuls. Šance zapojit se do reading copy, tzn. zapůjčení knížky pokud o ni budu schopný po přečtení napsat pár vět, díky Oli a booklover vlně Michelle. Najednou mi přišlo číst IN. Změnilo se mnoho, našla se nová témata ke konverzaci a inspiroval jsem tak i několik nových přátel. Až mě překvapuje, kam ten svět může dojít, když máte kreativní mysl. Četbou podporuješ.

Čtenářský deník byl pro mě mnohokrát utrpení. Znal jsem jen internetové výtahy z povinné četby a sobě samotnému jsem se snažil nalhat, že první dočtená kniha bylo zahájení série Harryho Pottera. Doteď nevím, jestli je to pravda. Naopak jsem si jist, že Kerouacův příběh Na cestě mě pro školní četbu bavil, jen jsem nestíhal splnit termín referátu, proto jsem se objektivně nedostal do konce a opět jsem výtah vyhledal na internetu. Přečtu si ji znovu, hlásá mé read later. To bylo řečí, když knižní předloha pro film musela být jistě lepší než hrané zpracování, ale já ji nechtěl číst. Dokáži ocenit nápad, příběh a možná si vzpomenu na nějaký, který bych do knihovnické poličky šel vyhledat se zpožděním. Můj pohled na četbu se změnil, stejně rychle jako mi začaly chutnat olivy. Chtělo to čas.

I never read I just look at pictures.

Dnes mě nesmírně těší, že mezi přáteli mám lidi, kteří čtou. Kteří inspirovali mě a ty které jsem k dalšímu kroku, recenzování, inspiroval já. Nepoznávám se v momentech, kdy hodiny píši na WhatsAppu o knihách nebo bez zaváhání platím za nový titul, který mě zaujal jen názvem. Za svou výplatu se nebojím platit za obsah, je mi tedy potěšením, že knihami dělám radost. Je třeba ještě pár set stránek než začnu číst rychleji, bude trvat několik měsíců než dočtu všechny kapitoly knih, které jsem dostal, koupil nebo si chci půjčit.

Vykročením správnou nohou byl okamžik, kdy jsem se nelekl 4 centimetrů tlustého hřbetu knihy a nehodil ji hluboko pod postel. Naopak ji celou přečetl, pomalu s očekáváním napínavého konce. Byla to detektivka. Četl jsem i Jo Nesba. V tom mívají ebooky výhodu, nevíte přesně jak velká kniha vás čeká. Alespoň pro mě to není natolik vizuálně zjevné. I proto není z mého pohledu důležité, jaký formát knihy zvolím. Po těch letech, co nemám čtenářský průkaz z knihovny, jsem si uvědomil, že kniha mě musí hlavně bavit. Jednu už jsem také nedočetl. Teď půjdu zase číst Chlapce na dřevěné bedně nebo Analfabetku, která uměla počítat. Ještě nevím.

Mám milenku po Francouzovi

Objevil jsem se v polovině devatenáctého století a nelíbí se mi tam. Viděl jsem lásku mezi odlišnými společenskými vrstvami, nepřekvapilo mě to. Kapitola neubíhala za kapitolou, ale dlouho se táhla. Přijal jsem knížku, co mě nakonec nebavila. Naposledy to snad bylo Hejno bez ptáků, které na rozhoupané vlně osobního vkusu, kdy mě chvilku chytilo do své pasti, rázem srazilo na zem nudou. Takto jsem se vezl celou cestu, nahoru a dolů. Francouzova milenka byla trochu jiná. Z mého pohledu hůře čtivá, protože není psaná snadným jazykem a nenapomáhají tomu ani úryvky dalších autorů na začátku kapitol.

Francouzova milenka

Ovšem, ne všechny knihy se líbí všem. Proto je tu velká rozmanitost žánrů, stylů a osobitosti vůbec. Nejlepší obraz si z knihy uděláte podle úryvku na webu Knihy Zlín. Předtím než bych o ní vyprávěl některému z přátel stejně jako teď vám, podíval bych se, jak o Francouzově milence píší na internetu. Udělal jsem to a ejhle, podle literární předlohy byl natočen film s Meryl Streep a Jeremy Ironsem. Stejnojmenný, z roku 1981, o kterém jsem neměl tušení. Meryl Streep mám moc rád, možná mi její podání a obrazová představivost, jenž film nabízí nabídne nový pohled na příběh. Poradil bych kamarádovi, aby si vybral, zda otevře stránky knihy nebo pustí DVD s titulky.

Tak jsem o milence vyprávěl dál. Zmínil se o větě, „John Fowles spojil v jedné novele moderní narativní přístup s milostným dobrodružstvím a vše jemně zastřel literárním půvabem.“ , kterou jsem si přečetl v popisku v knihkupectví a porozuměl jen výsledku, že celou dobu šlo o psychologický román. Nejsem stále vášnivý čtenář, co by neusnul nedočkavostí kvůli zvratu v ději, pojí mě s ním pouze nevrlost, pokud se mezi řádky roztahují mezery a počet stránek přibývá. Jednoduše, málem jsem si říkal, že už to ani nedočtu. Fowlesův román se bude dle mého líbit tomu, kdo řeč devatenáctého století miluje. Koho takový styl nebude odrazovat od každé další kapitoly. Já se obrátím k jiné knize, jen ještě nevím, která to bude.

Moje temné srdce

Každou další elektronickou knihou poznávám, jak těžké je oproti klasickým tištěným knihám je vyfotit. Pevná vazba v pěkném prostředí působí na fotce pěkně i pro nečtenáře, ebook nikoli. O obou se dá však dobře psát. Nejnovějším přírůstkem do mé Kindle rodiny je psychologický thriller o posedlosti a pomstě Moje temné srdce. Pro mě, s neznámým spisovatelem a mou prvotinou v tomto žánru co se týče četby knih, to byl krok do nových vod. Antti Tuomainen je Fin narozen v Helsinkách r. 1971, kde kromě vlastní tvorby přispívá jako nezávislý redaktor do nejstaršího a nejčtenějšího finského lifestylového magazínu Image.

Moje temné srdce

Obálka sama o sobě není tolik výmluvná. Pokusím se trochu napovědět, co čekat od obsahu uvnitř. Zahradník není vrah. Motivem knihy je rozkrývání dvacet let staré minulosti zmizení matky Alekse Kiviho. Ten objevuje střípky pravdy vztahu matky se svým bývalým zaměstnavatelem a dnes pohádkově bohatým podnikatelem Henrikem Saarinenem. Z vlastní vůle se nechá přijmout jako údržbář a domovník na Saarinenově ranči, aby mohl svému údajnému vrahu být nablízku. Příběh by se vyvíjel v poklidu nebýt milostného vztahu s dcerou a konfliktu s rodinným šoférem. Propletenost postav se v té chvíli zamotá a do hry vstoupí ještě penzionovaný policista Ketomaa, který vyšetřoval před lety vraždu Aleksovo matky, a závistivá kuchařka. Vývoj vyšetřování se náhle ubíhá trochu jiným směrem, což přináší novou živou krev do čtecích večerů.

Dá se říci, že vyprávění Anttiho Tuomainena přiková mnohé ke stránkám poměrně krátké četby. Obliba severských autorů u nás stoupá a tak můžu posoudit, že výběr z neznámých vod nebyl nakonec tolik neprobádaný. Jistou podobnost vyprávění s například Jo Nesbøm s umem dokážu najít. Nečekali jste, že vám tu prozradím konec. Napovím, že knihu vydalo nakladatelství Kniha Zlín, tam najdete celý příběh i s jeho posledními řádky. Knih ve čtečce, co se špatně ukazují na instagramu, mám více. Nebudu se proto vracet k tomuto thrilleru dvakrát, vlastně jsem to neudělal zatím nikdy. Ale už se těším až dočtu opravdový paperback Ten, kdo stojí v koutě od své kamarádky. Přeci jen to je kniha, ve které se více poznám, dokonce velmi podobně napínavá.

Vyšetřování sestřeleného letadla na stránkách knihy Noční pád

Noční pád - Nelson DeMilleKdyž přišla nabídka ke přečtení již třetího případu Johna Coreyho, neváhal jsem ani vteřinu. Vnímavější čtenáři vědí, že knihy Ostrov Antrax a Hra se lvem se už v článcích na blogu objevily. Byla to chvíle, na kterou jsem čekal. Corey se pochlapil a postavil se čelem pět let uzavřenému spisu o pádu letadla, nejspíše sestřeleného raketou. Po vzpomínkovém obřadu na pláži poblíž místa události se s manželkou Kate Mayfieldovou, taktéž agentkou protiteroristické jednotky, rozzáří jiskra touhy po pravdě. S potížemi, tajemstvím a ukrýváním se před oficialitami policejních složek se počítá.

Přístup hlavní postavy se mi stále více líbí. Jak sám říká: „Z hlediska zákona jsem se teď nacházel na špatné straně barikády, ale z hlediska spravedlnosti jsem snad stál na té správné straně.“ Což v posledním knize přivádí Johna na hranici ve vztahu s manželkou i mezi prací a osobním přesvědčením. Případ Noční pád vidělo několik stovek svědků, dva z nich dokonce akt natočili na kameru. Avšak akt pádu letadla nebyl jediný, který záběr zaznamenal. Romantická nevěra v první části knihy pozdržuje vyšetřování, protože se pár ze zřejmých důvodů nedaří vypátrat. Naštěstí se najde několik agentů, dnes již mimo službu, kteří tehdy na případu dělali a jsou ochotni se s vytrvalým Johnem bavit. Jak to s oficiálním vyjádřením protiteroristických složek s Nočním pádem je, nedá Coreymu spát.

Členěním do kratších kapitol si Nelson DeMille, autor knihy, zajistil mou přítomnost každé ráno při cestě autobusem. Ideální na cesty už také díky svižnému ději, snad jen dychtivost není na takové úrovni jako předtím. Nevadilo mi počkat na pokračování do druhého dne. Ale můžu být jen jiný druh čtenáře. Spisovatele si oblíbil svět, stejně jako já, pro jasný styl psaní. Líbí se mi, že netají zásadní události pro udržení napětí i do dalších příběhů a jeho pečlivost při sbírání podkladů k případům v knihách. Za mě jiný dojem ze čtení, než jsem byl zvyklý. Důvěryhodnější, napínavější.