Tag Archives: myšlenka

Jak jsem se naučil číst

Právě čtu

Právě jsem dočetl Vesmír v tweetech z nakladatelství Kniha Zlín a krátce předtím Buzíčky od Jana Folného. Obě knihy naprosto jiné, obě mi trvalo přelouskat odlišnou dobu a jednu jsem četl z papírových stránek, druhou nejprve ze čtečky poté nejčastěji na mobilu. Takový je můj rozmanitý čtenářský život, který jsem ještě na škole úspěšně potlačoval.

Jeden neduh se mě stále drží. Nečtu příliš rychle, stránkami otáčím opatrně, kapitol se jen tak nevzdávám. Zatímco kamarádka má knihu přečtenou za víkend, já ji při zapůjčení poprvé otevřu až po měsíci a čtvrt rok poté hlásím přečteno. Po pubertě jsem se vlastně naučil číst, vydržet u knížky a užít si to. Musel proto být důvod a impuls. Šance zapojit se do reading copy, tzn. zapůjčení knížky pokud o ni budu schopný po přečtení napsat pár vět, díky Oli a booklover vlně Michelle. Najednou mi přišlo číst IN. Změnilo se mnoho, našla se nová témata ke konverzaci a inspiroval jsem tak i několik nových přátel. Až mě překvapuje, kam ten svět může dojít, když máte kreativní mysl. Četbou podporuješ.

Čtenářský deník byl pro mě mnohokrát utrpení. Znal jsem jen internetové výtahy z povinné četby a sobě samotnému jsem se snažil nalhat, že první dočtená kniha bylo zahájení série Harryho Pottera. Doteď nevím, jestli je to pravda. Naopak jsem si jist, že Kerouacův příběh Na cestě mě pro školní četbu bavil, jen jsem nestíhal splnit termín referátu, proto jsem se objektivně nedostal do konce a opět jsem výtah vyhledal na internetu. Přečtu si ji znovu, hlásá mé read later. To bylo řečí, když knižní předloha pro film musela být jistě lepší než hrané zpracování, ale já ji nechtěl číst. Dokáži ocenit nápad, příběh a možná si vzpomenu na nějaký, který bych do knihovnické poličky šel vyhledat se zpožděním. Můj pohled na četbu se změnil, stejně rychle jako mi začaly chutnat olivy. Chtělo to čas.

I never read I just look at pictures.

Dnes mě nesmírně těší, že mezi přáteli mám lidi, kteří čtou. Kteří inspirovali mě a ty které jsem k dalšímu kroku, recenzování, inspiroval já. Nepoznávám se v momentech, kdy hodiny píši na WhatsAppu o knihách nebo bez zaváhání platím za nový titul, který mě zaujal jen názvem. Za svou výplatu se nebojím platit za obsah, je mi tedy potěšením, že knihami dělám radost. Je třeba ještě pár set stránek než začnu číst rychleji, bude trvat několik měsíců než dočtu všechny kapitoly knih, které jsem dostal, koupil nebo si chci půjčit.

Vykročením správnou nohou byl okamžik, kdy jsem se nelekl 4 centimetrů tlustého hřbetu knihy a nehodil ji hluboko pod postel. Naopak ji celou přečetl, pomalu s očekáváním napínavého konce. Byla to detektivka. Četl jsem i Jo Nesba. V tom mívají ebooky výhodu, nevíte přesně jak velká kniha vás čeká. Alespoň pro mě to není natolik vizuálně zjevné. I proto není z mého pohledu důležité, jaký formát knihy zvolím. Po těch letech, co nemám čtenářský průkaz z knihovny, jsem si uvědomil, že kniha mě musí hlavně bavit. Jednu už jsem také nedočetl. Teď půjdu zase číst Chlapce na dřevěné bedně nebo Analfabetku, která uměla počítat. Ještě nevím.

Důležitý je obsah

Během testování produktů a okoukávání zařízení u přátel jsem si měl možnost vyzkoušet několik systémů. Téměř můžeme zapomenout zda jde o notebooky, tablety či mobilní telefony. Hlavní myšlenkou článku je obsah. Vždy jde o obsah, kterým plníme paměti přenosných zařízení. Nabídku aplikací, knihovny filmů a hudby vítá stále vice zákazníků, jenž jsou ochotni platit za více než hmotnou věc. Dovolím si říci, že nezáleží na vysokém číslu příslušícím nabobtnalosti marketu, nýbrž použitelnosti a oblíbenosti jeho obsahu. Aplikací je přeci na každém z nich dost, o většině můžeme prohlásit, že jsme nikdy neviděli a nestáhli. Nezajímají nás. Proto autoři aplikací využívají nabídky reklamního upozornění zákazníkům a slevových akcí.

Odlišný a přeci trochu podobný přístup vidíme u hudebních obchodů typu iTunes. Co člověk, to jiný hudební vkus. Zde se široká nabídka vyjímá a obhajuje. I když můžete namítat, že stejně je to u marketů s aplikacemi, myslím, že ne v takové míře. Lidský tvor žijící částečně ve virtuálním světě nerad odděluje offline a online vlastnický majetek. Vzpomeňte si, kdy jste sami chtěli mít při sobě sbírku LP na své dovolené nebo dočíst knihu, která vám leží na nočním stolku, cestou v metru na čtečce. Očekává se, že stejná nabídka kamenných obchodů bude i ve virtuálním realitě. Záleží, čím nový smartphone naplníte, bez obsahu ztrácí smysl. Stává se z něj těžká cihla s kontakty na nejbližší. Já bych závěrem popostrčil čtenáře, aby přestali hledět slepě na značky výrobců zařízení a zamysleli, který systém jim přinese větší spokojenost v obsahu. V Čechách to máme stále těžké. Všichni doufáme, že se dožijeme příznivější doby. Ale pěstovat v sobě nový přístup musíme již nyní, od píky.

Život je jen šachová partie…

… nevím jak vyjádřit své myšlenky, mám v nich zmatek a nevím kam tímhle psaním směřuji, snad to z něj vyplyne.

Denně přemýšlím co dělám špatně, kde dělám chybu, proč se to děje i mě. Jsem smolař nebo to prostě neumím? Kam mám směřovat další tah, který bude vést k mému osobnímu vítězství? Kdy konečně vyhraju nad protivníkem jménem „osud“? To s ním hraji a snažím se ho přechytračit, ale nedaří se mi to. Jakýkoliv tah, který se mi povede mi on vrátí mnohonásobně, srazí mě jím, zraní mě jím a bolí to. Čím víc takovýchto zranění, tím hůře se z nich vzpamatovávám.

Nejsem takový slaboch, ale každý další neúspěch ze mě vysává sílu pokračovat, vůli snažit se. Už mě štvou neustálé neúspěchy, neustálé špatné tahy a to co po nich následuje. Nebaví mě to, nechci to zažívat, už jsem si toho užil až moc, na to že jsem tak mladý.

Rád bych konečně táhl správně, nebo našel někoho kdo mi pomůže a bude hrát se mnou. Vždy kdy už to vypadá že se někdo takový najde, nakonec se to pokazí. Nebaví mě hrát samotného, nedokážu sám vyhrát.

Nechci tím vyjádřit jak je ke mě osud nespravedlivý spíše jen to že prostě něco jít udělat musí. Držte mi pěsti, rád bych už skončil tuto partii, aby mohla začít nová ta kde budu hrát lépe…

Autor: Jakub Komenda

Jako v pohádce

Trávím vánoční svátky u televize sledováním pohádek. Krásný to čas s oblíbenými klasikami i novými příběhy. Chvilkami přikusovat cukroví a pozorovat vedle stojící stromeček. Po vydatném obědě s bramborovým salátem jen odpočívat. Pohádkové světy se šťastnými konci to je nešvar, který mě dostane v tomto období. Připadám si jako kuchtík v královské kuchyni nebo mlynář nedaleko hradu. Mladík zatím netušící svůj osud získat princeznu. Neklamte mě, že pravdy, které v pohádkách zaznívají vás nechytí u srdíčka. Možná to pozná jen zamilovaný člověk, ale vžít se do pohádky je tak snadné. Nic není tak jasné na té naší planetě, proto obdivujeme šťastné příběhy. Za pár let si můžeme říci, zda jsme také jednu pohádku prožili. Ony vždy končí slovy: žili spolu šťastně až do smrti.

Jsi krásná. Dneska ti to sluší.

Winter Love

Miláčku, pojď sem. Mám ti stále říkat, jak jsi krásná? Že ti to dneska sluší, že krásně voníš? Mám ti stále opakovat to, co slýcháváš všude kolem? Tvou krásu ocení nejedna slečna. Pohledem dá najevo kolemjdoucí muž. Snad ve mně chceš mít svého jedinečného muže. Oporu, která bude prezentovat vlastní názory a stejnou zprávu podá jinými slovy. To, že se mi líbíš poznáš už z mého úsměvu. Mou lásku ucítíš při milování. Dárkem dám najevo svou náklonnost a touhu po tobě. Myslím, že stále nemusím opakovat stejná slova. Usadit se na kolotoč, jen protože krásně znějí.

Foto: deviantart.com