Tag Archives: myšlenka

Nenech si sen utéct

Sleduji obrázky z africké savany a připomíná se mi realita, jenž jasně hovoří, že příroda tam už nikdy nebude jako dřív. Každou minutou se ztrácí autenticita. Mizí možnost vidět zázrak tak, jak jsme si jej vysnili. Píši o tom, protože stále sním o cestě do Afriky. Je to takový celoživotní cíl. Málem jsem se jej vzdal, ale dialogy o cestování mi připomínají, že bych si něco tak krásného měl uchovat. Každý se někam chce podívat, někam vyjet a užívat si chvíle mimo domov. Objevovat nepoznané. Na řadu s myšlenkou o ztrátě reality přichází i ta, že bychom si sny neměli nechat utéct. Nezapomínat na ně a hlavně plnit si jej včas. Dětský sen o velkém kolotoči si také těžko naplno užijeme ve stáří. Ano, připomene nám to doby dávno minulé, ale radost bude tu tam.

Život je veselý, ale trochu složitější takže vše nelze tak lehce. Přesto hlavní brzdou je náš mozek, který se řídí příkazy blízkých nebo nařízeními společnosti. Když se člověk odpoutá, zažije pocit radosti a štěstí. Vysní si i zdánlivě nesplnitelný cíl. I tak neztratí to nejkrásnější, co na snech je – snít. Rádi o nich přemýšlíme a blouzníme. Hovoříme a ladíme, pouze nezapomeňme je plnit. Pokud možno včas, dokud se nám nevytratí jako pára nad hrncem. Obětujme všechno. Odcházím snít.

Tábor – moje dětství

Když si vzpomenu na své dětství, z velké části se mi vybaví historky z tábora. Jeho velkou část jsem jezdil s chomutovským Červeným křížem po České republice do zhýčkaných hotelů a prožíval situace, o kterých dodnes rád mluvím. Poprvé jsem jel ve druhé třídě spolu s bratrem, jenž měl nastoupit na základní školu. Pár krásných let nám začalo přívětivě. Věřili byste mi, že jsem po příjezdu brečel kvůli tomu, že nemohu být s bratrem ve stejném oddíle a pokoji? Co mě to tehdy popadlo? V prvních letech jsem býval ještě dosti aktivní a hravý, čehož je důkazem můj životní běh za ukradenou vlajkou pro čest oddílu. To se poté už nikdy nestalo. I vlajky se přestaly krást.

Léta plynula a čtrnáctidenní prázdniny bez rodičů se stávaly oblíbenějšími. Taky protože vznikala přátelství a formovala se parta kluků, díky nimž jsem až do svých 17 let jezdil pravidelně. Bývává to tak, že z dětských oddílů a poslouchání vedoucích se vypracujete až na jejich kamarády, zvláště tehdy, je-li jedna z vedoucích matka vašeho parťáka Karla a další vaší spolužačky z první třídy. Taková rodinná atmosféra, doslova. Bratr si jednoho léta vzal za táborovou manželku oblíbenou vedoucí a já následně její neteř. Romantická představa o manželství. Kdepak je má milá dnes? Ale Bižurku vídám často a rád.

Nevěřil bych, že dnes budu vyprávět některé příběhy s takovou nostalgií. Mnohem raději bych vrátil čas a prožil tyto chvíle znovu. Stane se také, že minulost už je natolik zkreslená, že věřím barevným vyprávěním kamarádů. Na historky zde není tolik místa. Shrnu do pár vět jen okamžiky, které mi utkvěly v paměti a vyvolávají příjemný pocit. Byla to první láska, chvíle samoty a přemýšlení, bláznivé úkony, které by důvěryhodnému klukovi nikdo nevěřil (např. promočená kamarádka ve sprše či vypitá kola kamaráda) nebo dlouhé výlety na zajímavá místa, kam bych musel najít cestu později sám.

Od té doby se mnohé změnilo. Tak jak mě mnozí vnímali tehdy, dnes by možná nevěřili vlastním očím. Přesto parta kluků zůstala a ti co vídám nejčastěji, mě mají stále stejně rádi. Každý jiný a dohromady výborná skupina osobností. Nesmím zapomenout na holky. Šmoulinky do vzpomínek patří stejně tak dobře. Bitvy kluků a holek, společné zážitky jsou nenahraditelné. Jen tam mám pocit, že došlo k obrovskému skoku a lituji, že nic není takové jak bylo. Slečny šly svou cestou, pánové drží pospolu.

Život nám přináší radostné okamžiky

„A zrovna ty by stálo za to to rozebrat.“ „S každou blbostí se svěříš a když tě něco rozesměje, necháš si to pro sebe…“

A víte co? Je to pravda. Negativní pocit musí nějak ven a vyprávět se mi o něm každému nechce, tak vyplyne tak nějak do prázdna, na blog. Kdežto z dobrého okamžiku a čiré radosti se chci nabažit jen já sám. Sobec (smích). Mám k tomu, ale ještě co říci.

Přichází to tak nevinně, když mě potěší pohled na avatar jedné slečny. Úsměv vyloudí komentář pod statusem a každá její fotografie. Je daleko za humny, zabořená do nabitého programu a přesto denně těší stovky čtenářek. Plus mě, dnes usměvavého blogera. Miluji její úsměv a nenechá mě chladným žádná její reakce. Snad jako by stál za jejími zády a pozoroval svět před ní. Co právě tvoří, čím se zrovna těší. Mezitím mi utíká můj život vedle po ulici a vůbec mi to nevadí.

Vlastně si říkám, že přílišné těšení a plané pocity nakonec přinesou zklamání. Tak jako se to stalo před pár okamžiky v jiné situaci. Nakonec to všechno dopadne stejně, když vidím budoucnost moc jasně. Bez ohledu na to, jak jsem momentálně šťastný i přestože je mezi námi mnoho kilometrů před prvním setkáním. Ať už si psaná slova vykládám jak chci, nemůžu tušit jejich pravý význam. Sám přeci užívám některé výrazy ledabyle. Ne s každým, ne v každé situaci, ale stává se to. Je nutno přejít do reality života a najít význam pocitů. Třeba se najde společné souznění. Třeba to už tentokrát vyjde.

Po setkání jsi ožila

Omílám možná stále stejné téma dokola, přesto mě napadlo se zamyslet nad tím, jak se změnilo vnímání přátel na sociálních sítích po osobním setkání. Navrhnu nejprve otázky a mezi dalšími řádky můžete přemýšlet nad odpovědmi.

Na jakém srazu jste se poprvé setkali s lidmi ze sociální sítě? Jak se změnilo vaše vnímání jejich postav?

Já se začal zúčastňovat srazů a několika setkání již před více než rokem a půl. Dříve to byli jednotlivá seznámení při příležitosti různých akcí. Milá a příjemná objevení reálných obrazů, dříve se skrývající za avatary. Ať už to byla soukromá setkání nebo větší srazy vždy jsem si našel někoho, kdo mi přirostl k srdci a na koho jsem dlouho poté nezapomněl. Najednou jsem více vnímal to, co napíše na internet. Dával bedlivý pozor na události, kde se chtěl/a objevit. Ten pytel vět a zážitků, který jsme si vyměnili, dodal jasno statusům a zpovědím na blogu. Cítím dobrý pocit, když zahlédnu jeho/její avatar. Ve velké skupině se do mé blízkosti nedostane každý zúčastněný, ale často vznikají nová přátelství, příležitosti k dalším setkáním. Pořád říkám, že tyto srazy mám moc rád a poohlížím se kam se přijedu podívat příště.

Zkus to ty už v pondělí 12.9. v Plzni. Kavárna el Caffé na Klatovské ul. by měla být naším útočištěm od 17h. #srazplzen na počátku nového semestru organizujeme na webu http://pojd.me/137

Konkrétně můžu zmínit Martina. Pod nickem @arcao možná někdo z vás pozná programátora, který všem studentům ZČU zpříjemnil kolejní život vyhledávačem mezi počítači v síti, nahrávadlem místní televize a dalšími hrátky. Ten kdo pro mě byl v prvních měsících studia ikona a nedosažitelná osobnost, se záhy stal kamarádem a člověkem, od kterého si můžu nechat poradit či strávit příjemné odpoledne. Ondru @mreldron, Káťu @cathushka a Jaroslava @japekar sice většinou potkávám spíše na #srazplzen, přesto vím, kde hledat cestu, potřeboval bych poradit s programováním, angličtinou nebo fotografiemi. Či ještě lépe, pozvat je na jazzový koncert. Nesmí se váhat vyjet za město a poznat Deny @diseasezoe nebo počkat až ta dálka přijede za vámi. V případě Lukáše Frýdka @llostindream se to vyplatilo tisícekrát. Užili jsme si spoustu srandy a já mohl nakouknout pod pokličku webdesignéra. Třeba se mi to jednou bude hodit. Mít kontakty není k zahození. Nakonec mám na to celém nejraději udělat si vlastní obrázek o někom, koho zná zdánlivě celá republika. Odraz Patrika Vogla ve vodách internetu je natolik zvlněný, že jsem dlouho nevěděl, jak jej propojit s realitou. Až jsem se musel odprostit od předsudků ostatních. Všichni tito lidé mohou zdánlivě na twitteru působit jinak než ve skutečnosti, třeba to jsem i já. Proto je nejlepší se s každým followerem osobně setkat při nejbližší možné příležitosti. Celá třetina z nich po setkání ožila.


Já žárlím

Nastane čas, kdy se smíříte a usadíte v dobré náladě po měsících blouznění. Konečně smíření a setkávání bez výčitek. Jaká radost to je, tahle injekce měla přijít už na začátku. Ovšem pak přiletí jiná rána. Zleva, zprava nečekaně. Mlátím hlavu o zeď a nelíbí se mi, jaké kroky jsem udělal. Pořád nevím, co je dobře. Ale když si jednou řeknu, příště už si to nenechám ujít, měl bych něco dodržet. Je to moje chyba, úděl, který si nesu životem a zahynu dříve či později na osamoceném ostrově s lahví rumu v ruce. Vlastně to tak dělám pořád. Radím jiným, rozdávám se pro druhé, ale vlastní štěstí mi uniká. Když si připadám šťastný, je to iluze. Zaběhl jsem do úzké uličky, ze které se vymotat bue obtížné, ne-li nemožné. A s mou snahou a zkušenostmi je to dosti pravděpodobné, že zahynu právě tady. Nevěříte, ale veselým se nad úplně jinými věcmi než by šťastným dělat mě měli. Já nyní žárlím, opravdu žárlím a křičím to na celé kolo. Už prostě nemůžu vidět dva zamilované kolem sebe. Utěšoval jsem se, ale za jednimi stojí druzí. Za nimi zas další a tak to pokračuje širou álejí pod rozkvetlými stromy. Kde, kam? Ulovit první a nepřemýšlet, kde to skončí? Neptám se, odpovědi stejně neexistují. Už říkám, že čekám až mi cvrknou tři oříšky do nosu. Probuď se! Nic takového se nestane.