Tag Archives: Plzeň

Co dokáže film

Nadešel čas filmové kultury. Náročný týden plný projekcí, talkshow, workshopů a oddechu u muziky. Český filmový týden letos s přesahem do Polska. Atmosféru nejvíce pocítíte ve středobodu festivalu Finále Měšťanské besedě v Plzni. To je místo, kde hvězdám plátna můžeme být nejblíže. Sama o tom hovoří historka z mého prvního setkání s festivalem. Zklamán, že jsem na projekci Hlídače č.47 přišel o den později, ve dveřích vrářím do paní Jakubiskové, která právě kráčela na promítání svého filmu Bathory. Dávejte pozor, při jaké příležitosti se s kým potkáte a dejte si záležet na první dojmu. Opravdu je to v Plzni tváří v tvář.

Milovníky filmu rozhodně nemusím přesvědčovat, zvědavce na nové úpravy prostoru Měšťanské besedy či workshop Františka Fuky o titulkování také ne, ale ostatní zbystří. Přeci jen příležitost se opakuje pouze jednou za rok. Doplníme si české filmy natočené v uplynulých měsících i ty, které na plátně dlouho nebyly. Nově zrestaurovaná Markéta Lazarová nebo polská kinematografie, jenž mému oku vždy utíkala. Stejně zpestřením týdne jsou připravované talkshow s hosty Finále. Při 25. ročníku se v mém programu ocitly také workshopy o zmiňovaném titulkování a tvorbě 3D. Pestrých 7 dní tvořený mým koníčkem. Plzeň zvláště v okolí centra žije přítomností modrého lednáčka. Symbolem festivalu Finále.

Informace a aktuality naleznete na webu či Facebooku.

Co dokáže film?

Průvodní otázka 25. ročníku festivalu je Co dokáže film. Odpovídají na ní členové studentských porot a na svém blogu nyní také já. Jsem toho názoru, že film obecně mě dokáže zabavit a odvést myšlenky od aktuálních starostí. S očekáváním zábavy a humoru přichází i jednodušší vnímání snímku. Kladu si při tom otázku, zda nám může unikat skrytá pointa komedií a smysl, který může obsahovat? Jsou i jiné případy. Raději se nechám unášet příběhem a donutit zamyslet nad problémem scénáře. Hlubší myšlenkou převedenou do reálného života, mého života. Poté mi film dokáže vyvolat úsměv na rtech, slzy v očích nebo i nevěřícný výraz při pohledu na plátno. Jsem potěšen, když film je nepředvídatelný. Když dokáže překvapit. Film je schopný všeho, jen je nutné mu dát šanci.

Na můj dotaz na vás Co dokáže film jste jednoslovně odpovídali: emoce, znechutit, inspirovat, oslovit, obohatit, vydělat. Doplnili byste výčet slov? Napište tweet s hashtagem #finalePlzen třeba i o dění na festivalu. A sledujte mé výkřiky v reálném čase @fremycz

Btw, doporučili byste mi snímek Ochranné zbarvení/Barwy ochronne od režiséra Krzysztofa Zanussi, který je také porotcem Finále? Případně se podívejte na další nabízené filmy ze sekce ZOOM Polsko a vyjádřete se v komentářích.

Končíme. Nedostudujete! Plzeňská práva

Záběry z dnešní protestní akce proti rozhodnutí akreditační komise o odebrání licence fakultě právnické Západočeské univerzity. Rozhodně rozumím studentům, kterých se budoucnost školy týká. Sám nevím, co bych dělal v této situaci. Držím pěsti, ať se najde konečné řešení a příběh skončí happy endem. Mám za to, že nyní dělají všichni všechno pro to, aby se tak stalo. Havěť byla očištěna a škola se časem vzchopí, čemuž někteří nevěří.

Kačeři se slezou na Felce

Loni jsem začal hrát populární hru známou běháním po lese a hledáním malých krabiček. Kačeři, o kterých je tu řeč, mě asi za to nebudou mít moc rádi. Ovšem já si na geocachingu našel své. Místo s tipy na výlety a ve spojitosti s rozšířením mezi své přátelé i možnost vyrazit si spolu jinam než „na jedno“. Tak se také jednou na podzim stalo. A že to byl zajímavý výlet na Květnov.

Svůj sraz budou mít kačeři zítra na elektrotechnické fakultě v Plzni. Ve škole, kam denně docházím na studium bakalářského studia. Dneska při cestě z úspěšné zkoušky jsem v autobuse zaslechl povídat si dva pány o této akci. Ve spojitosti s dnem otevřených dveří na fakultě budou v různých laboratořích umístěny QR kódy s 5 unikátními hesly. Ty je potřeba nasbírat a připsat na soutěžní lístek, který obdržíte u vchodu do školy. Tam totiž bude středobod celé prohlídky a umístění několika modelů a zajímavostí z elektrotechniky. Soutěžit se bude o trička. Pěkné zapojení populárních technologií myslím. Zda kromě toho probíhá někde speciální slezina hráčů geocachingu s vlastním programem jsem nepostřehl. Jedinými zdroji mi jsou článek v Plzeňském deníku a informace na webu fakulty. Obojí příliš neříkající.

Zajímá-li vás Den otevřených dveří na FEL ZČU, nezapomeňte se prokliknout na přehled harmonogramu dne. Bylo by škoda přijít o nějakou část jako se to povedlo mě před nástupem na školu. Modelové kolejiště jsem si poté prohlédl později sám. Ještě štěstí, že zítra nemám zkoušku. Motat se mezi návštěvníky nebude jednoduché, ovšem třeba se zaskočím podívat během cesty do menzy. Chápu, že informace podávám na poslední chvíli, sám jsem se je dozvěděl až dnes odpoledne a překvapilo mě, že akce vyšla na úterý 24.1.2012!

Začal jsem pít Jägermeister

No prostě mě přestávalo pivo bavit. Několik půllitrů za večer, stále ta stejná chuť a žádná změna. Někdy to prostě končí nedobrou chutí v ústech jindy i hůře. Pivo se z Plzně dostalo do celého světa, ale když jste přímo u zdroje, je možné, že se začnete poohlížet po jiném alkoholu. Tu chvilku v baru něčím ozvláštnit. Kola s rumem, jo změna, chachá. A Kofola je zase bez špetky té nálady. Tu si nechám pro vyjížďky na kole (bez rumu). A tak jsem se začal ohlížet za bar. Těch flašek co tam mívají vystaveno, já neznalec obsahů si moc nedokážu chutě představit. Whisky na běžný večer není i při vyjímečných příležitostech mi nepřínáší nebeské blaho. Nakonec jsem skončil u jelena. Jägermeister, kořeněná chuť, která na rozdíl od Fernetu a Becherovky mi zachutnala. Přišel jsem na něj u Lucy. Jedna oslava, fotomomentka a chuť vyzkoušet obsah láhve je na světě. Když něco chci, začnu si náznaků všímat více než předtím. Najednou všude bylo jelena plno. A ten první den přišel mou první návštěvou ve studentské hospodě Ucho v Plzni. S Lukášem jsme si připili panákem a Ondra sekundoval stylově whiskou. Tři kluci daleko od domova se sklenicí v ruce.

Zachutnal a začal jsem přemýšlet, aby vydržel déle, čím jej smíchat. V chemii jsem byl vždycky pako, takže se mi molekuly potulovaly všude po lavici. Zkusil jsem tedy rady zkušenějších, ale střízlivých přátel. Zabrousil později i na web toho jelena z láhve a jelikož se mi poprvé toho panáka nechtělo kazit přinesenou kolou, zkusil jsem tentokrát energy drink. Jo, řeknu vám, nikdy mi to v ničem nepomohlo. Jednou jsem si testovací vzorek vypil kolem páté odpoledne a nemohl jsem dlouho poté usnout, pravda. Přesto nenadchne mě to. A sladké mám moc rád. Takže účel byl splněn, sklenička vydržela dlouhý večer ležet na stole. Upíjel jsem i s chutí a peněženka se přesto zatížila jako při zběsilém střídání půllitrů. Ještě jsem mu nedával sbohem, jenže to jsem si cestou vlakem přečetl článek na Marigold. Už vím, že Jägermeister se pije na ledu. Snižuje to jeho toxicitu. A dostal jsem strach. Jak rychle funguje kladná reklama od kamarádky a děsivá po přečtení jednoho článku. Já už věřím snad všemu. O ledové kouli jsem se dočetl až s velkým zpožděním a brzy na to přišla taková sprcha. Co já teď budu pít?

Povím vám, že se asi vrátím ke kapitánu Morganovi a jeho jablečné pirátce. Tahle kombinace mi totiž zachutnala ještě dříve. Myslím, že to taky nevydrží navždy.

Trochu osolený příběh

Je to už nějaký měsíc zpět, kdy jsem dostal nápad napsat příběh z reality jedné ulice. Té, kde se denně proběhne stovky lidí a z jedné plzeňské kavárny je tu na ně zajímavý pohled. Překvapila mě situace, kdy zákazníci kavárny přihlížejí na spěchající davy a popíjejí u toho oblíbenou kávu. Co se jim tak asi honí hlavou? A jaké příběhy těch lidí si představují? Přišel jsem si to vyzkoušet sám a předkládám vám trochu osolený příběh z živé reality.

Příběh začíná nemilou situací. Namísto připravené objednávky oznamuji, že si dám Latté bez příchutě, tak jako vždy. Ochutnávka cappuccina bude muset počkat na jindy. Zmátla mě prostě běžná situace a další úder přišel ve chvíli, kdy překvapená pokladní mi oznamuje, že moje zákaznická karta není funkční. Měla platit pouze během filmového festivalu, o čemž mi nikdo nedal vědět, a tak paní usoudila, že když nedává min. 10% slevu nemusím ji používat. Ale lehce přejděme k pohledu z výlohy kavárny na ulici.

Z teplého našedlého dne se vyrojil malý deštík a lidé utíkají před kapkami vody. Procházejí sem a tam, jen slečna ve fialovém svetříku postává u vchodu do kavárny. Čeká na svého přítele? Kdepak, pozdravila se s obtloustlejší známou. Vešli dovnitř a debatují. Tu dostávám vzkaz, že twitterka Petra bude zrovna procházet kolem, navrhuji, aby mě přišla pozdravit. Poohlížím se z okna a překvapuje mě jednolitost barvy deštníků. Tmavé tóny převládají a nikdo si nedělá starosti, že i v těchto dnech by mohl ukázat svou veselou náladu. Vchod do pošty naproti nepraská ve švech, nač by taky měl, když tam čeká jen samá byrokracie. Ale i v tuto nepěknou zamračenou chvíli je to krásný pohled na mladá děvčata. Sukýnky, topy, sladké úsměvy. Mám z toho radost.

Jen natáhnu ruku a mohl bych si přidat trochu cukru, ale nepotřebuji. Sladký život mám dnes už tak dost. A tenhle nápad mě baví. Možná se jindy na odlišném místě zopakuje. Pokrývka hlavy proti dešti se dá vyřešit i nápaditě, přetáhnu mikinu a jsem suchá. Asi tak si poradila kolemjdoucí slečna. Někdo prochází sám, jiný ve dvou. Asi tak, jak je každému vhod. Já se rád procházím po městě sám, nemusím na nikoho čekat, vyčistím si myšlenky a můžu směr cesty změnit naprosto okamžitě. Zrovna jsem si říkal, že na těch kolejích dlouho nepřejela žádná tramvaj a už je tu. Nepříliš plná, přesto si babičky nemají kam sednout. Usrknu si svého Latté a už pokračuji v dalších větách. Občas se někdo poohlédne po mém notebooku, asi tak jako já po zákaznicích, když vysedávají u okének. Zmrzlina, káva s sebou a deštníky, to dnes většina plzeňáků drží v ruce. Ještě, že tu není takový shon jako na Václaváku. Nerad vrážím do cizích lidí. Asi venku přituhuje a bude zima. Zůstanu tu tak dlouho, dokud se neobjeví sluníčko. Jsem totiž nalehko.

Víte, že v této kavárně se často sházejí ty nejpěknější děvčata z okolí? To abych prošel všechny stolky a seznámil se. Prý mě kolemjdoucí poznávají, to mě těší. Jen já bych si měl více všímat. Třeba toho malého chlapečka, co podupuje před poštou. Má na sobě stylovou červenou kšiltovku a zelené tričko. Maminka datluje do telefonu vedle něho důležitou sms. Bum. A to by se stávat nemělo. Kroupy ještě nepadají, ale starší zákaznice už ano. To bude jen potlučení. Latté už dopíjím. Příběh nemá žádnou pointu a ucelený styl, ovšem to nebyl účel celého tohoto nápadu. Přeci, když se rozhlížíte kolem sebe, neznáte celou story kolemjdoucích. Ani těch, co si ukazují, asi ne na vás. Ale pěkné holky to byly. U pultu mají frmol, zákusky vypadly lákavě, ovšem nemám na ně chuť. Co různorodých etnik a lidí se najde na ulici a každý má jiné trápení. Když se dva náhodní lidé setkají, není zaručeno, že jejich myšlenky najdou společnou řeč. Spící miminko v kočárku se má přesto nejlépe. Má jedinou starost a to se najíst. Jen počkej až začne řvát.

A tohle nemám rád, když spěchající sanitka nemá prostor projet zaplněnými ulicemi. Nezodpovědní řidiči si nenechají poradit. Jenže to při pohledu na dvě krásné dívky u pultu trochu mění situaci, škoda že se schovávají za roh. Letos asi frčí růžová, to tílko jedné z nich ve mně vzbuzuje choutky. Ale poslouchat se nemá, ještě, že přes sklo není slyšet. Ten rozhovor dvou přátel slečny a kluka přímo přede mnou asi bude zajímavý. Směje se. Ona. Pozdraví se, procházejí jen kolem sebe a poznávají známé tváře. Toto se mi v Plzni také stává často a jak jsem rád, že za poslední roky jsem poznal mnoho nových lidí. Přesto ale nejbližších přátel zůstává jen pár. Kouknu se na hodinky a zjišťuji, že tu pozoruji už tři čtvrtě hodiny. Nepotřeboval jsem ani trochu osolit živou realitu a jen popisoval surově to, co se odehrává na Solní ul. v Plzni. Vedle mě se vystřídalo pár zákazníků, maminka s dětmi, mladý pár, zralá žena s papírovou taškou a pravděpodobně manželská dvojice. Všichni ti měli štěstí, že se nestali terčem tohoto článku. Mám na ně špatný výhled, ovšem nikdo jiný neunikl. Byl jsi to ty, kdo prošel ve čtvrtek 12.5.2011 po půl druhé odpoledne před Crosscafé v Sadech Pětatřicátníků? Příště si najdu jiné místo se odlišnými příběhy. A balím svou klávesnici. Pro dnešek to stačí.

Btw, zákaznická karta podle internetového účtu stále funguje a přičítá body za nákup. Ovšem na email mi nikdo neodpověděl.